2015 (3)

Věděl, že ho pustí, spíš ho překvapilo, že ho ve vazbě drželi tak dlouho. Uslyšel je tenkrát, když pro něj šli, už ze zahrady. Měl akorát čas udělat dvě nezbytný věci: dát avízo Strašákovi a hlavně poslat pár tisíc euro na účet člověka, který tyhle věci dělá a umí. Obvinili Barbuchu ze zabití, jeden zasloužilej rudej prokurátor umřel za podivných okolností a někde se tam ochomýtala Barbuchova DNA. Na výsleších něco přiznal, většinu samozřejmě ne – a to po nějaké době stačilo, že ho pro nedostatek důkazů pustili. Taky zjevně konečně ty prachy doputovaly do správnejch kapes.

Strašák bude za chvíli volný. Máte někoho, kdo by si pro vás přijel? předstírali starostlivost, sotva mu oznámili, že může na svobodu.

Nesmí s odpovědí spěchat. Donutil se připomenout si tu větu, kterou má na ploše noťasu vyvedenou podobně jako varovnej nápis ministerstva zdravotnictví na krabičkách cigaret: Emoce škodí vašemu zdraví!

Jak ho to ale láká! Dát vědět Strašákovi, aby na něj za zdí počkal. Dal by se trochu do gala a stepoval tam s předstihem. Až by se brána konečně otevřela, vyšli by k sobě trochu ležérně jako kámoši, co se pár pátků neviděli. Chlapi se z odloučení nesesypou. Strašák by mu vzal kabelu a drcnul ho pěstí do ramene, nazdar chlape, tak to máš za sebou. Přitom by se nejraděj objali a mlčeli. Objali? Kdepak, skočili by na sebe jak zvířata. To samozřejmě nemůžou, jen by vyvolali pozornost navíc.

Byla by hloupost Strašáka kontaktovat. Ano, fízlové vlezli Barbuchovi do počítače (teď mu ho vrací), ale on si data lifroval na různý úložiště, na disku nechal samý bezpečný záležitosti – o ostatních, o Strašákovi ani byte. Při výsleších to vypadalo, že se k úložištím skutečně nepropracovali. Nebo že by jen zdařile předstírali vlastní nemohoucnost? A stejně: co by tam našli? Pár údajů o Josém. Kdo to je, proč se o něj zajímáte? Po pár dnech pilný policejní rachoty by identifikovali jeho občanský méno, ale co z toho? Ten chlap je přece ještě živej! Nebo není? Každopádně Barbucha by měl na dobu vraždy neprolomitelný alibi: vězeňskou celu.

Nejvíc ho tehdy překvapilo, že proti byla i Dítě. Je to rok, rok a půl, co se kvůli tomu rafii: Starý údaje přece nemůžeme mazat! To jsou naše stopy v písku. Barbucho, sám jsi říkal, že napravujeme minulost, a právě proto ji potřebujem zachovat. Jinak by to nemělo smysl.

Dítě, zapomínáš, že primární je opatrnost.

Ta taky, ale stejně důležitý je nechat o nás – a hlavně o těch haj­zlech – nějakou zprávu. Kdyby lidi neznali naše důvody, zůstaly by po nás jenom vraždy. Ty informace jsou naše obhajoba.

Rozumím ti, Dítě, ale nesouhlasím.

Hlasování dopadlo tři proti jednomu. Pro to, aby se skupina věnovala také archivářství, byl dokonce i Strašák. Je to dobrej kluk, ale trochu ve vleku Dítěte. Znaj se dlouho, od dětství, dyť je to její bratranec, Dítě za ním jezdila na prázdniny do Uhlířskejch Janovic, hráli si tam na desperáty. Na zahradě Strašákový mámy už jako malí fakani mezi keřema rybízu odhalovali, kdo jim zavraždil dědu s babičkou. A vrahy samozřejmě zabíjeli, krev za krev. Některejm nakypřili i hrobeček a pak ho rituálně pochcali. Musely to bejt dobrý hrátky! Dokazujou mimo jiný, jak jsou dětské hry účelný, skutečná příprava na pozdější povolání. To tihle dva jsou zárodkem naší skupiny, odtud se to vzalo, ne až ve chvíli, kdy to Barbucha začal organizovat. Pouto mezi nima je hlubší než to, s kym teď Strašák zrovna píchá.

Nahraj to, Barbucho, všechno třeba na flešku a někam ji skovej, klidně do lesa, do dutiny stromu. Dítě fakt nezapře, že vyrůstala na indiánkách, je to k smíchu, ale roztomilý. A možná i účelný.

Raděj vem dvě flešky a dej je na různý místa, ať máme zálohu, rozmnožil tu myšlenku Strašák. My ostatní, doufám, hned po akci všechno mažeme a přeformátováváme acronisem disky, rozhlíd se s obavou po ostatních. Dítě s Karabasem přikejvli.

Barbucha se musel i teď při tý vzpomínce usmát. S fleškama zakopanejma pod jehličím to nebyl špatnej nápad. Přišel jenom pozdě. Všechno už bylo smazaný, minulost neexistuje, ti tři o tom jen neví. Byla to volba šéfa proti vůli většiny a bylo to správný rozhodnutí. Teď za mřížema bylo Barbuchovi, kantorovi dějepisu, bez historie líp. O tom, jak to bylo s tím komunistickým prokurátorem, na kterýho se ho ptali, věděly jen mozkové závity čtyř lidí.

Ne, nemám nikoho, kdo by pro mě přijel, zalhal zadržený. Netušil ještě, jakou říká pravdu…

Na svobodu půjde sám. Oblík si civil, okýnkem mu vydali mobil (jistě důkladně vyluxovanej) a pár serepetiček. Naposledy se podepsal občanským jménem. Jen co se otevřou oprejskaný vrata z inferna, stane se zase tím, kým je. Barbucha se vrací.