1952 (1)

Posledních pár minut nepodnikal nic jinýho, než se pokoušel nešlápnout na desku hrobu. Sněhový poprašek by každou stopu zachoval až do nejbližšího tání, nebo do chumelenice. O mrtvých není třeba mluvit jenom dobře, na hroby se ale nešlape. Zde v Pánu odpočívá rodina Hájkova. Všichni Hájkovic jsou pryč, nezůstal nikdo, kdo by se pohoršoval, že bejvalí deputátníci dupou statkářům na hlavy. Rozkulačený, vyhnaný, pozavíraný, ve vsi nezůstal jedinej Hájek. Vyrubem je do posledního, nadchla se po únoru Felbabová. A vyrubala je. Štvala proti nim ve vsi, udávala na okrese, s gustem hlídala likvidační dodávky, maso, vejce, oves, kukuřici. Kukuřici na těchhle polích! Jeden rok dodávky splnili, udřený, zdivočelý, se skrytou dopomocí slitovnejch sousedů, a další rok jim je ještě zvýšili… A teď tu bude Felbabová ležet vedle nich. Jestli pak se dohodnou aspoň pod zemí?

Všichni zdejší vědí, že otevřený hrob nepatří Felbabovým, ten jejich se krčí vzadu za tújema. Tohle bejvala hrobka pana obchodníka Poláčka. Ani Poláčkovi tu už nejsou. Z koncentráku se nevrátil žádnej z nich, a pokud snad ano, tak rovnou do Palestiny. Hrobka bez pozůstalých hned u vchodu hřbitova je tím pravým místem, kam pohřbít hrdinku práce, skromnou soudružku, co nelitovala úsilí a obětovala se pro budoucnost, ne svou, ale každýho z nás. Tak to aspoň právě volá do amplionu řečník z okresu.

Takovýho národa nebylo na úžickym hřbitově roky, možná nikdy. Nejen hřbitov, celá náves a parčík před kostelem jsou napěchovaný, obec div nepraskne jak měch a lidi nevytečou do polí. Jan Pták po nich kouká, skoro všechny vidí poprvý, celý třídy i s kantorkama až odněkud z Benešova sem přijely, befelem tu jsou sázavští skláři, dorazili dokonce až z Prahy z ČKD a ČSM. Kolik z nich Felbabovou znalo? Těžko některej. O to víc se teď tlačí, chtějí vidět, potřebujou slyšet. Dávno už nejsou jen na cestičkách, plno jich stojí na deskách okolních hrobů. Když se Pták ohlídne, pár modrejch košil vyčnívá vzadu nad zástupem, to si mladí asi vylezli rovnou na náhrobek. Ale on tlaku za svými zády neuhne, na hrob Hájkových nestoupne.

A další řečník, a ještě jeden. Ten už vyhrožuje: Smrt vrahům, smrt jejich pomahačům, smrt! A lidi tleskaj, tak se jim ta smrt zalíbila! Kdo to jakživ viděl, aby se na hřbitově tleskalo? Pták se dívá do země, místo krve jím proudí strach, ale stydí se taky, za sebe, za všechny, za tenhle tyátr. Kolem nestojí nikdo, s kým by se moh potkat pohledem a němě si porozumět. Katecheta Jonáš tu už rok není, snad ho přeložili někam do Železnejch hor, snad ho zavřeli, neví se… Místo něj tu je mírovej kněz, vikář od Barbory. Soudruh farář to má u soudruhů dobrý, vozej ho po poutích, opečovávaj, ukazujou jak dvouhlavý tele. I teď pokropí rakev a motá dohromady řeči o nezabiješ a zubu vyraženým za zub. Každej si může vybrat: odpuštění, nebo pomstu. Všichni na tomhle hřbitově si už vybrali. Pták taky, i když si to představoval docela jinak.

Helenka Felbabová stojí hned u rakve. Na hlavě kostkovanej šátek, navlečená v neforemným kabátě – obojí po mrtvé mámě. Jen polobotky s podkůvkama jsou její. Škubla sebou, když ji řečník přede všema vyzval, aby se stala takovou, jaká byla její matka. Jinak se sotva hne.

Čtou se rezoluce z dílen, z kanceláří, z učilišť. Čtou se rezoluce a všechny jsou jedna jako druhá, úřední a bez účasti. Jsou v nich všechna ta slova, co tam být mají: práce, zrada, věrnost idejím. Katecheta Jonáš mluvil na pohřbech o víře, naději a lásce. Kdo si na to ještě vzpomene?

Konečně spouštějí rakev do hrobu. Ani jednoho z těch čtyř chlapů Jan Pták nezná. Pohřebáci vytáhli máry a oni na provazech směrují rakev do otvoru, který je o nějakých třicet čísel kratší, než ta dubová bedna. Musí jedním koncem napřed a provazy mít pořád napjaté, aby nesklouzla do hloubky. To napětí udržujou snadno, jen jako první spouštějí dolů hlavu. Mrtvý je to jedno a živejm dost možná taky. Otče náš, jenž jsi na nebesích… Vytáhni ten provaz… A odpusť nám naše viny… Hotovo, stoupnem si bokem…

Funebrák nadirigoval Ptáka hned vedle mladé Felbabové. Bude stát v chumlu pozůstalých a přijímat kondolence. Pták byl bratrancem zavražděné, patří k rodině a v případě potřeby na dceru zesnulé hrdinky dohlédne. Otec chybí odjakživa, matka leží v hlíně, a kdoví co by malá mohla v pohnutí mysli vyvést. Neudělá ale nic, jen stojí, hlavu skloněnou k zemi a mechanicky natahuje ruku ke stisku. Nechala si na ní dokonce rukavici. Soudruh vikář, tajemník z okresu, chlápci, co spouštěli rakev… Upřímnou soustrast, můžeš být na maminku hrdá, neboj, ty gaunery dostaneme… Sousedi, hospodáři, babky… Upřímnou soustrast, neboj, mamince už je dobře…