2014 (1)

Bedekry o tom samozřejmě nepíšou. Ani spousta místních netuší, že něco takovýho v Praze ještě je, navíc pár kroků od metra. Sem na Kotlasku hluk města jenom zaznívá, sám o sobě tu není. Chodí sem akorát ti, co tu bydlí, nebo něco pěstujou: rajčata, papriky, trávu. Dobrý místo, bezpečný a skrytý, kromě toho i docela hezký, což je celkem jedno, ale nevadí to. Nouzová dělnická kolonie, baráčky jak z nějaký fantazy o pidilidech, vyskvotovaný zahrádky, mříže na oknech, alarmy a psi. Auta musej všichni nechat pod kopcem, sem se chodí výhradně po svejch. Jdeš pěšinou, rozpažíš a dotkneš se plotů po obou stranách. Vítej v zemi Liliputů.

Baterky z mobilů a iPadů jsme vykuchali už v metru, žádnej operátor neví, kde jsme. A kdyby za náma někdo šel, nemůžem si ho tady nevšimnout. Navíc se vždycky dá přeběhnout násep a zmizet v divoký zeleni mezi kolejištěma. Tam by člověk narazil maximálně na tuláka, ne na fízla. Je tu liduprázdno, jen my tři. Mělo nás ale bejt o jednoho víc.

Průser, velkej průser, promluvil konečně Strašák. Chvíli nechal zapůsobit ticho, a když už ho bylo dost a my se ptali jen pohledem, vysvětlil nám to: Zavřeli Barbuchu.

Bože! Kdy?

Dneska nad ránem, kolem čtvrtý. Fízlové asi myslej, že tohle je k zásahům nejlepší čas. Barbucha mi ještě stih poslat zprávu.

Kvůli čemu ho čapli?

Dítě, neptej se tak pitomě. Kvůli nelegálnímu sdílení pirátských kopií to jistě nebylo…

Jasně že nebylo, taky vim, že ho chytli kvůli nám, kvůli naší činnosti. Svou otázkou jsem asi jen chtěla oddálit zprávu, se kterou jsme všichni stejně jednou počítali. Fajn, řekla jsem nahlas, vědí o nás, to jsme tušili dávno, teď to jenom víme. A Barbucha nic nevykecá.

Jasně že on nic nevykecá, vyžvaní to za něj jeho počítač, rozčílil se Strašák.

Chlapec je nervní, to není dobrý, zamračila jsem se na něj. Bez Barbuchy je poloviční, chybí mu zklidňující element. Vlezli mu do počítače? zeptala jsem se co možná nejvyrovnanějc.

Jak to mám kurva vědět? sykl Strašák. Když jsme se jako malí parchanti honili v Janovicích po zahradě, taky po mně sem tam vyjel, má to v sobě, ten nerv. Ale teď vážně není chvíle vhodná na vyšilování.

Uklidni se, dotkla jsem se jeho ramene a tváře. Pohlazení na chlapy vždycky zafunguje, to je vyzkoušený. V tom kompu by nemělo nic bejt, nebo jen zlomky o tom novým, o Josém, řekla jsem.

Sorry. Strašák se dokonce omluvil, což je mi u prdele, ale hlavně přestal střečkovat. Existuje dokonce možnost, že začne uvažovat logicky.

Karabas drží kušňu, mlčí jako obvykle. Má to asi z těch svejch rozvojovejch příruček, že má ostatní nechat nejdřív vyžvanit, a když pak konečně začne artikulovat, bude mít jeho názor o to větší váhu.

Jsme tu jen my a čokli, co na nás dorážej ze zahrádek. Některý vypadaj dost hladově, hlučně úplně všichni. Psí řeč nás lokalizuje, to jo. Na druhou stranu se nemusíme rozhlížet kolem, kdyby tu slídil kdokoli další, psiska by ho proflákla vytím.

Musíme toho nechat. Všechno hned sbalíme a počkáme, co se stane. Tak bohužel Strašák logicky uvažovat nezačal. Typickej chlap, čekat a neřešit. Typická jednotka, která ztratí vedení.

Přesně naopak: budeme pokračovat, musíme. Neřekla jsem to jako variantu, byl to příkaz. Musim to klukům podat tak, aby nepochybovali, rychle a jednoduše, mluvit v headlinech, možná i já pak přestanu váhat. Řikat jim to nebudu, ale Barbuchu bych teď vyměnila za kterýhokoliv z nich, za voba. (Oni by zase určitě rádi vyměnili mě.) Vyslovím něco jinýho: Barbucha se s nima nebude vůbec bavit, a pokud něco najdou v jeho počítači, bude jim trvat věčnost, než se zorientujou a zjistí, o koho nám teď konkrétně jde. Máme spoustu času a my ho využijeme. On by to tak určitě chtěl. Musela jsem se nad sebou pousmát, jak patosem přetírám neklid. Ale zabírá to.

Neměli bysme přece jen trochu počkat? Uvidíme, co bude, a podle toho…

Strašáku, chápu, že si děláš o Barbuchu starosti, ale neboj, on se ti vrátí, přerušila jsem ho.

Příde zocelenej, můžeš se těšit, jak si ho pak užiješ, promluvil konečně Karabas. Jo, todle teda sedlo, nastínil Strašákovi návrat jeho partnera jako hrdiny. Kdo by nechtěl mít v posteli hrdinu? Nebo aspoň někoho?

Víme přece dobře, že není čas na odklady. Ty svině nám vymřou jako diplodoci, vychcípaj do jednoho, máme poslední příležitost je stihnout. Nechci se hrabat v jejich kostech, nejsem archeoložka, chci se hrabat v jejich svědomí.

Žádný nemaj.

V tomhle má Strašák pravdu. Tak v jejich střevech, nabídla jsem pravděpodobnější možnost. Rozesmáli jsme se.

Tak co navrhuješ? Co uděláme? opravil se Strašák.

Ptá se mě přesně tak, jak se ptával Barbuchy. I já se ho tak ptala. Chápu to správně, že mě zbytek tlupy právě obsadil do jeho role? Dítě – matka pluku, velitelka v zastoupení? No nazdar… Tak jo, rozhodnu.

Josého udělám sama, kdybych s nim potřebovala píchnout, ozvu se vám. Strašáku, ty zjisti, jak to vypadá s Barbuchou, jestli nepotřebuje právníka nebo někoho podmáznout, nebo obojí. Předpokládám, že je jenom na výslechu a že ho pustěj co nevidět. Buďte každopádně opatrný, dokud nebudem vědět, co všechno o nás vědí. Barbucha nejen že nic nevyžvaní, ale třeba od fízlů zjistí, jak daleko za náma zaostávaj, možná to zatčení bude ještě k dobrýmu. (Pokus o vtip nevyšel.) Karabasi, potřebujem najít nějakou bezpečnější formu komunikace. Na chaty se pro tuhle chvíli raděj vyprdnem, už se jim nedá věřit. Sežeň někoho důvěryhodnýho, kdo tomu hoví, abychom se nemuseli osobně scházet kvůli každý prkotině… Lekla jsem se vlastních slov a mrkla na Strašáka: Tim jsem samozřejmě nechtěla říct, že to s Barbuchou…

Buď v klidu, Dítě, já ti rozumím, usmál se na mě.