1958 (3)

Občanku máš tentokrát připravenou. Nepočkáš ani na vyzvání a rovnou ji vsuneš do průzoru pod sklem kukaně. Průkaz tam už leží, ale vrátnej stejně udělá to gesto jako prve. Ukáže prstem: sem s tím. Počká okamžik, jako by ti nechával čas průkazku položit tam, kde už je, a teprve pak ji čapne. Do knihy návštěv opíše tvoje údaje a konečně se na tebe podívá. Pokusíš se o úsměv: Už jsem tu byl, nedávno jste si mě zapisoval. Je mu to úplně jedno, neusměje se, nezaškaredí, neodpoví. Třeba je hluchej, napadne tě, ale hned si uvědomíš, co je to za pitomost. Tihle lidi slyší velmi dobře.

Řekneš muži na vrátnici, že neseš nové informace. Takhle s ním mluvíš, ale přitom je to naopak: dneska se chceš něco dozvědět ty, jdeš na Bezpečnost proto, aby ses moh ptát ty jich. Je v tom kus drzosti, to jistě, snad budou shovívaví. Chtěl bych mluvit s těmi soudruhy, co minule, řekneš nahlas.

Kdys tady byl? promluví ten člověk. Poprvé slyšíš jeho hlas, je takový nijaký, nemá v sobě zdaleka takovou autoritu jako gesta. Možná proto ten muž tak málo mluví. Vysypeš ze sebe datum, on nalistuje pár stránek dozadu a už ví. Zná jména těch, se kterými jsi hovořil, jména, která tobě zůstávají skrytá.

Tentokrát nestihneš zareagovat dřív, než přijde nový příkaz. Muž z kukaně ukáže na druhou stranu průjezdu. Víš, co se od tebe čeká, dřepět tam, dokud si tě nevyzvednou. Přejdeš šířku vjezdu do budovy. Stojí tu dvě židle. Byly tu už minule, nebo sis druhé nevšim? Dřepneš na jednu z nich, na tu, co vypadá zachovaleji. Zauvažuješ, kam s kabelou, co s sebou neseš. Položit na volnou židli, nebo na zem? Nakonec ji necháš v klíně. Trošku, spíš neznatelně hřeje.

Že ještě jednou pojedeš do Hory, že zkusíš napravit, co se v Onomyšli stalo, ses rozhod hned večer po tom velikým zátahu. Šel jsi vybrat nůž z rybízu, otřel ho o pracovní zástěru a zaposlouchal ses do ticha vsi. Všichni zalezlí, skovaní, bojácní. Kdyby zaslechli motor, kdyby se auto vrátilo, podělali by se. Tiše a totálně. A tehdy ti to došlo: nikoho druhého ve vsi nemají, mají tu jen tebe. Že šli najisto, má jinou příčinu. Už kolik dní drží Kašpara, ten jim všechno vyslepičil. Dozvědí se od něj, co budou chtít. Každej promluví, je to jen otázka času. Slyšels jednou v hospodě řeči o tom, že partyzáni měli lhůtu dvou dnů. Čtyřicet osm hodin po zatčení gestapem se pokoušeli nepromluvit, vydržet všechno to mučení, aby ostatní mohli zatím zmizet. Chlapi u piva se hádali, prej by vydrželi dýl: tři dny, tejden, vůbec by nepromluvili. Byl to Kašpar, kdo tenkrát tu marnou diskuzi rozsek: Ani tehdy, natož dneska, zpívali byste už po pár hodinách, možná hned.

Co ty o tom víš? optal se ho kdosi.

Nevím, přiznal tehdy Kašpar, ale znám vás.

Teď už ví. Taky zpívá a možná to netrvalo ani těch pár hodin. Kdo ví, co může soudruhům všechno nakecat. I o tobě může mluvit, a o Majce, o všech. Jen proto, aby si zachránil kůži. Co všechno kvůli tomu lidi dneska neudělaj? Proto dneska v Hoře jsi, aby ses nabíd místo něj, jako zdroj. Říká se tomu tak, ne? A abys za svou ochotu něco na oplátku získal.

Ani tentokrát sis v zadumání nevšim, kdy pro tebe vyšetřovatel přišel. To jsou k nám hosti, soudruh Melichárek, culil se na tebe. Je to ten samej, co minule, ten mladší. Spěšně ses postavil, pozdravil a podal mu pravičku. Ruku ti nestisk, jen tě poplácal po rameni. Tak to nebudem zdržovat, ne? řek a vykročili jste do patra.

Minule byl přívětivější, na cestu se optal, konverzoval, teď mlčí jak zařezanej a ty si netroufneš ticho narušit.

Věděl jsi, že tam bude. Ramenatej plešoun, šéf. Tentokrát neseděl za stolem, ale na jeho desce. V rukou držel nějaký papíry, dost možná Kašparovy výslechy. Nebo už to snad je výpověď Majky? Počkal, dokud za tebou nezaklaply dveře, hodil složku na stůl a řek slovo: Sedej! Židle z chladivého kovu stála uprostřed kanceláře pořád jen jedna. Dřepnul sis na ni a kabelu sevřel na břiše. Už nehřeje. Ten, co tě přived, se posadil za svůj stůl, zaregistroval jsi, že v remingtonce nemá zasunutý žádný papíry. Nečekali tě.

Zase mlčení, neřekli: Co tě k nám přivádí. Neřekli nic, ale cítils, že tě už vyslýchají. Konečně se hlavní vyšetřovatel napřímil, protáh si záda a řek druhé slovo: Zpívej!