2014 (2)

Svoje nově ukořistěné halóvozidlo jsem nechala stát stranou. Nehodlám odpovídat na otázky, jak se mu na čumáku omylem udělala skandinávská espézetka a kde jsem ho vůbec tak nejednou vzala. Tenhle úkryt mezi smrčkama navíc zná Radostova škodovka z minula. Už ji vidím, daču na skále, Jestřábí hnízdo, potkaní sluj. José je doma, náležitě se mu čudí od komína, a před plotem stojí… Copak má asi za vůz? Pane jo, dacii, tak to má bejt. Ale ne?! Za tím hranáčem stojí ještě jedno auto. Je mi úplně šumák, že je to vysteroidovanej bavorák, ale co mi jedno není, že ty auta jsou dvě. To znamená dva lidi – nejmíň. Šit! José – a kdo ještě? Jestli teď zaváhám, začnu se bát. A rozklepaná udělám leda prd, a ne nějakou akci. Takže mi nezbejvá než přidat, poslední metry k vrátkům div že neuběhnu.

Pěkně vítám, vy budete paní, nebo snad slečna Červená! oznámil mi chlap, kterej cosi kutil u dveří do chaty.

On si myslí, že ví, kdo jsem. Já vím, kdo je on. José! Ano, jsem to já, kejvnu mu na tu paní i na slečnu. Takovýdle kádrování nesnáším, co je komu do mě? Nepromarnil příležitost nasrat mě hned v první větě, bezva, bude to o něco snazší. Pokud teda všechno nezkomplikuje ta odbarvená bloncka, co se právě vybatolila zpoza chaty. Taky výstavní týpek! Vrtí prdelí, jako by tím pohybem měli z větví popadat všichni nadržený veveřáci. Barbie z městečka Twin Peaks, která už pár desetiletí odmítá pochopit, že je poněkud po přechodu.

Měl jsem tu menší incident, někdo se mi vloupal do chaty, zamračil se José. Hrozná doba! Nějací zloději mi vylomili zámek, přidělávám na něj visací, aby byl objekt zajištěn, než přijede…

Kdo než přijede? Policie? děsila jsem se co možná nejpotišejc. Doufala jsem, že fízlové, pokud je vůbec zavolal, si už čmuchání odbyli, dala jsem jim snad dost času…

… zámečník.

Oddychla jsem si taky pokud možno skrytě.

Já, Josefe, opravdu nemyslím, že přišli krást, pokud se něco ztratilo, tak jen maličkosti. Co ty pokácené stromky? To je práce nějakých vandalů, prohlásila vyhaslá samice. Pak se obrátila na mě a já myslela, že to se mnou šlehne podobně jako v noci s Radostou: Dobrý den, já jsem Helena Felbabová.

Připadala jsem si jako postavička z nějakýho trapnýho komiksu, která lapá po dechu a kouří se jí z makovice. Tahle fiflena je ta ušmudlaná holka ze starejch fotek z pohřbu na úžickým hřbitově? Tohle je skutečná Helena Felbabová, dcera…?

Soudružka Felbabová je dcera Anny Felbabová, kvůli níž jste vlastně přijela, oznámil mi José. Mohla by vám k tehdejším událostem taky leccos povědět. Ale já ji dnes zavolal z jiného důvodu, kvůli té krádeži. Ona je totiž policistka.

Do šitu! Já se z toho fakt poseru. Kams to, Dítě, vlezla?

Už bývalá.

Cože?

Jsem bývalá policistka. Už jsem nějaký ten pátek v penzi. Bydlím nedaleko ve Vlašimi, a když mi tady starý kamarád zavolal, že má problém, přijela jsem, zubila se cukrkandlová babizna.

Podala jsem jí ruku a řekla: Linda Červená. S pazourou se ke mně přihnal i José, jeho slizkýmu stisku se nešlo vyhnout. Fuj.

Takže vy nám píšete do Haló novin, konstatovala Felbabová. Vida, José s ní stih mluvit nejen o vloupačce, ale taky o návštěvě z tiskového orgánu strany. Nemůžu si vybavit, že bych vaše jméno pod nějakým článkem už viděla, prohlásila znenadání bloncka a vyrazila na zteč: Linda Červená, říkala jste?

Zatvářila se tak nedůvěřivě, že jsem měla tisíc chutí říct, že v případě tak hrozné loupeže má reportáž padá, že nebudu zdržovat a raděj zdrhám, ale na to bylo jednak pozdě a druhák bych tím nedosáhla ničeho, jen útěku.

Ale Helenko, to snad není třeba, mrouskal se José.

Nezlob se, ani vy se, soudružko redaktorko, nezlobte, ale vzhledem k té krádeži…

Vandalismu, opravil ji José.

… si potřebujeme věci líp hlídat.

Občas jednám rychlejc, než stihnu myslet. Není to moje zásluha, jsem tak udělaná, zbrklost mě prostě někdy chrání před průserem. Jasně, to chápu, slyšela jsem, co říkám, a přitom koukám: v ruce držím nokii. Byla samozřejmě vypnutá, ale dokud jsem nezadala pin (1958) a dokud se stroječek neprobudil z hibernace, blábolila jsem překotně, že je pochopitelné si v dnešní době záležitosti prověřovat a že moje nadřízená v redakci soudružka Kejzlarová (stihla jsem zaregistrovat, že rudoška její jméno zná) jim všechno potvrdí. Namačkala jsem číslo a pustila hovor na hlasitě. Halóredaktorka to zvedla po prvním zazvonění a – stáli při mně všichni svatí anarchosyndikalismu – rovnou mě oslovila ménem. Tedy vymyšleným kryptogramem pro tuhle akci. Dobrý den, slečno Červená, tak jak to jde?

Právě že to moc nejde, řekla jsem popravdě a vysvětlila jí, že potřebuju ověřit vlastní identitu.

Soňo, jsi to ty? naklonila se nad mojí nokii ta vyžilá čůza. Tady Helena, Helena Felbabová.

Ahoj ty stará vojno, kde se tam bereš? ozvalo se z telefonu. Tak ony se skutečně znají! No co by ne, larva k larvě sedá…

Jsme tady trochu vynervovaný. Představ si, že se Josefovi někdo vloupal do chaty a navíc mu poničil sad. Zavolal mě sem, omrkli jsme to, a když sem pak dorazila tady mladá soudružka…

Chtěla sis ji proklepnout, viď? Obezřetná jako vždycky, pochválila bolševická redaktorka bolševickou policistku. Současná bývalou. Chvíli ještě plkaly (z mýho kreditu!), zatímco já byla připravená skočit lvím skokem po mobilu, nebo zdrhnout bez něj, kdyby se prokeclo, že mě vlastně soudružka redaktorka osobně nikdy neviděla, že je to jen pokus – její i můj. Dopadlo to ale nad míru ušlechtile. Babizny si popřály mnoho zdraví a alespoň drobných radostí v životě (fakt to řekly!) a Sonička mě ještě chtěla na ucho. Vysvětlila mi (pořád na hlasitě), že Helenka je v popisované kauze sice zásadní zdroj, a navíc obdivuhodná žena s nelehkým osudem, ale před rokem s ní byl v Haló novinách velký rozhovor, tak ať se držím původního zadání. Bezva, přímo z ústředí mám nařízeno držet se Josého! Tak jo, budu.