2014 (3)

Jdu rovnou na to, žádnej odklad. Lidi, co si uměj v mobilu maximálně nastavit buzení, většinou berou i neznámý čísla. To je vyzkoušený. A hajzlové, po kterých jdeme, bejvaj zrovna takový. Kdyby se v sámošce dali do hovoru s cizím týpkem, nebudou se s ním vybavovat zdaleka tak důvěrně. Telefon je pro ně něco vysloveně intimního, kdoví kam si ho všude strkaj…

Haló? zakašlal do telefonu zbytečně hlasitě. Řve do toho, asi hůř slyší, to je u těchhle degenerátů běžný.

Dobrý den, tady Linda Červená, volám vám z Prahy (to vždycky zabírá, je to předzvěst něčeho opravdu epochálního), číslo na vás jsem dostala v redakci Haló novin od soudružky Kejzlarové. Lhát mi jde, jsem v tom fakt dobrá, přece mu nebudu vykládat, že jeho mobil mám od Barbuchy, toho času v lochu. Nezdá se, že mu méno tý novinářky něco říká, ale svoji tiskovinu zná, třeba ji odebírá a po nedělích nábožně vzývá.

Co potřebujete?

Tebe potřebuju, hajzle! To mu ale ještě dneska nepovím, dozví se to v právej čas, už brzo, neboj. Píšu do Haló novin (opakovat název toho imbecilního plátku co možná nejčastějc) reportáž o Anně Felbabové. Než stačil vypálit, že u toho nebyl, že ji ani neznal, doplním se: Ani ne tak o její smrti, jako spíš o vyšetřování o několik let později, zajímá mě hledání spravedlnosti (to teda jo, ale ještě víc mě zajímá její prosazení, najít hříbka a nesebrat ho je k prdu).

A ode mě si představujete co konkrétního?

Vaše svědectví, pokud vím, jste jediný člověk, který u toho byl od začátku, podílel jste se významně na vyšetřování. Přála bych si, aby se čtenáři Holó novin mohli autenticky dozvědět, jak to probíhalo. Já v té době ještě nežila, ale myslím, že to pro vás nebylo vůbec snadné…

To teda nebylo… Bezva, chytá se, svině jedna.

Moc ráda bych vás požádala o schůzku. Mohla bych za vámi přijet do Klatov, ale ještě raději bych vás potkala na místě činu (neřekla jsem, že budoucího). Chtěla bych čtenářům přiblížit i tamní prostředí, jak ta místa vypadají dnes. A k tomu bych potřebovala průvodce.

Což o to, přijet bych mohl. Já mám totiž na Sázavě chatu…

Skutečně? podivila jsem se.

… a stejně jí potřebuju sjet zazimovat. Chtěl jsem až po neděli, ale mohl bych konec konců i dřív.

To byste byl moc laskav. Já bych to potřebovala docela rychle (to teda jo, fofrem), víte, jak to v novinách chodí (ví prd a já taky). Pro mě by byl úplně nejlepší zítřek, to bych ale toho chtěla asi moc, že? Máte jistě svůj program (to určitě: čučet na krávoviny v bedně a nadávat nad pivem).

To by zas nebyl takovej problém, prohlásil José na háčku. Vezmu auto, i ve svém věku pořád ještě řídím, pochlubil se, a po ránu budu na místě. Počkám tam na vás. Pojedete vlakem, nebo máte taky vůz?

Pojedu vlakem, jsme chudá redakce, popíšete mi cestu?

Začal mi vysvětlovat, jak se dostanu na chatu, jejíž aktuální stav znám mnohem líp než on. Mezitím přemejšlim: Dorazí tam ráno, pokácený stromy a bordel v bejváku ho náramně rozladěj. Potřebuju mu nechat čas na vychladnutí, přifrčím teda po poledni. Já bych s dovolením přijela někdy brzo po obědě, pokud by vám to vyhovovalo, abych vás nehonila, kvákala jsem do mobilu.

Tak jsme domluveni, zrekapituloval svůj osud José. Slečno Červená, dáte mi na sebe ještě číslo mobilu?

V první chvíli mi zatrnulo, jak moh odhalit, že mu volám z novýho čísla a moje domovská simka se válí vedle na posteli? Ale hned mi došlo, že je to prostě analfabet, kterej neumí najít číslo posledního přijatýho hovoru a uložit si ho. Naštěstí jsem číslo nový simky měla na cancouru před očima a mohla mu ho nadiktovat. Zapsal si ho.

Ještě bych vás chtěla uklidnit, zalhala jsem na úplnej závěr. Je samozřejmé, že vám text reportáže dám před zveřejněním k autorizaci, budete ho moci doplnit nebo opravit.

V Haló novinách to tak děláme vždycky, i když současná žurnalistická praxe je spíš opačná.

Zasmál se. Doufám, že to bylo naposledy.