2014 (4)

Probírá se. Možná vidí věci kolem ještě rozmlžený a teprve za chvíli mu dojde, že nemůže hejbat rukama. Ne, ty hajzle, to není důsledek ztráty vědomí po šleze paralyzérem, kterým jsem tě sejmula, to ty provazy, kterejma jsem ti vobmotala pazoury. Mám tu i lepicí pásku, kdybys začal řvát, ve vteřině ti přelepím držku, ale ty mlčíš, správně. Zdá se, že i posloucháš. Konečně.

Celou cestu sem do Ratajskýho lesa mlel a mlel. Tuhle chatu jsem si pořídil, když tu byla ještě jediná široko daleko, božskej klid! Teprve později tady začali kutit další chaty, ale já aspoň zařídil, aby stavěli bokem, abych neměl sousedy hned za plotem, to jsem si uhájil.

Žvaní kokotiny, ale dokud se vezu v jeho bouráku a on drží v rukou volant, musím být poslušná rudá holčička.

Chtěl jsem mít proč sem do kraje jezdit. Míval jsem tu kdysi lásku…

Lásku? podivila jsem se. Myslela jsem, že ten gauner tu měl jenom svý oběti.

Ano, lásku, životní lásku… Fuj, nesnáším patos, a už vůbec ne od takovýhle kreatury. Pak ale Melichárek vyslovil to méno! Svatý méno mojí babičky! Mluvil o ní dokonce jako o Majce! Cože? vyjekla jsem. Bylo to přece naopak: tenhle hajzl mou babičku zničil, nejdřív udal dědu, odkráglovali ho jako politickýho, a pak se pověsil na ni, sledoval ji, kam se vrtla, nechal ji ještě porodit mou mámu a pak ji definitivně zrušil. Nic bych nedala za to, že jí z toho okna tehdy pomoh, ať už rukou, nebo nějakou hrozbou. On sám byl největší hrozba.

Nikdy jsme spolu nežili, ale i tak to stálo za to. Přál bych vám, slečno, abyste taky poznala takovou lásku, obrátil se na mě na krátké rovince mezi pastvinama. Nebo už snad nějakou máte?

Tu otázku jsem dokonale ignorovala. Potřebovala jsem se akorát přidržet sedačky, abych po něm nevystartovala a neuškrtila ho ještě v autě.

Narodilo se nám dokonce dítě, holčička, v osmapadesátým.

Vytřeštila jsem na tu zrůdu voči.

A představte si to, nikdy jsem ji ani neviděl. Taková to byla doba, to si vy mladí dnes ani neumíte představit. Kdo ví, co s ní bylo…

To ty si neumíš představit, co se s tebou stane! Za tvoje činy, za tvoje řeči, za tyhle lži!

Jak se menovala? chtěla jsem se ubezpečit, že se přece jen mýlím.

Nevím, ani její jméno jsem se nedozvěděl, prones smutně, pokud by tedy taková kreatura vůbec mohla bejt smutná.

Co se mi to snaží nabulíkovat? Otcem mý mámy byl přece můj děda! Josef Kašpar, kterýho právě tenhle estébák dostal za mříže a pod šibenici. A spolu s ním spoustu dalších. Moje máma vyrůstala po děcácích, tajili jí, kdo byli její rodiče, tvrdili, že zahynuli při nějaký nehodě, věděla jen to, že je z Klatov, ale i ona později dokázala někde vypátrat, kdo byli a kdo je tedy ona. Když to dovedla moje máma, naprostej nounejm, socka, před kterou si každej vodpliv, jak by to nedokázal tenhle magor? Stačilo přece zavolat soudruhům, a ti by se mohli pro kolegu přetrhnout. Co mi to tady nalhává? Že by babička šla s týpkem, kterej zničil celou vesnici a jejího muže zatlouk hřebíkama do rakve?

Celý je to nesmysl, na tohle mu neskočím, jiná možná, já ne. Proč to ale řiká? Zná snad moji identitu? Ví, kdo jsem a proč jsem tady? To jistě ne, to by nebyl tak natěšenej, až mi ukáže ty svý místečka. Byl by posranej strachy. Nebo že by mi u pomníčku Felbabové nachystal nějaký překvápko?

Klid, Dítě, nevysiluj se konspiračníma teoriema, normálně se vytahuje, je to starej smradlavej chcípák a na tebe chce udělat z posledních sil dojem. Ví, že se jako rudá novinářka o tu dobu zajímám, a chce mi nabulíkovat, že za Marií Kašparovou pálila spousta chlapů, a on se teď prsí jako ten, kdo ty závody s cílovou stanicí vagína vyhrál. Já mu neuvěřím, nenech se, Dítě, zblbnout.

Jezdím sem z Klatov aspoň jednou za měsíc, omrknout tu rodnou hroudu, zubil se. A pokud zdraví dovolí, nechybím ani na shromážděních u pomníčku Anny Felbabové. Bývají to pěkná setkání, ostatně od vás z redakce tam kolegové taky zajíždějí. Promluvíme si mezi svými, zhodnotíme situaci, zavzpomínáme na mládí a na lepší časy… Ale nemyslete, i mladí za námi přijedou, blábolí José v zatáčkách.

To si umím představit, ty senile, budou to podobný vylízanci, který mi vybrakovali bejvák. Úplně živě vidím, jak u pomníčku sliníte, Pavlovovi psi hadr. A že nezajdete ke stovkám pomníků těch, který jste odpravili? Spousta těch lidí ovšem pomník nemá, ani hrob u Wounded Knee, nic, jako by na světě vůbec nežili… A kam mám chodit já? Kde je pohřbenej můj děda? Šoupli ho na Pankráci někam do jámy nebo vyvezli s popelem? A babička? Co komu ta ženská udělala, že ji pohřbili na místě tak utajeným, že ho ani máma, ani Barbucha nevypátrali? Jedinej hrob, na kterej můžu zajít, je urna mý mámy. Ale třeba se někdy přídu poveselit na tvůj hrob, hajzle! Zírala jsem na něj a vědomě myslela na to, jakej je to gauner a lhář. Dojde mu to? Kdepak. To určitě, ty že seš můj dědek? s tim se běž vycpat. Zeptala jsem se: Už tam budem?

Byli jsme tam.

Minulost je tady přímo hmatatelná, bájil dál Melichárek, ale já hlavně sledovala, do který kapsy strčil klíče od auta. Nepotáhnu se pak přece k oktávce pěšky! (Karla jistě ještě nenašli. Co se zrovna teď děje s jeho tělem a co s jeho duší? – neboť Karel Radosta, na rozdíl od toho tady duši měl.)

Někdy zajedu i sem. Víte, na stáří se nemám tak zle jako mnozí, kteří shánějí co do huby, na benzín mi zbývá. Přesto bývá člověku smutno. Tady na tom místě to všechno začalo, já se k tomu nachomejt později. Můj příběh se od ostatních liší. Nedávejte to do novin, ale po Majce jsem už vlastně žádnou neměl…

Co to na mě zase zkouší?! Musím ho konečně zarazit. Zase jsi vyslovil její jméno, zmrde! Tuhle větu jsem řekla nahlas, jen bez toho zmrda. Zatvářil se velmi překvapeně. Ne snad kvůli tykání, na to jsou soudruzi zvyklí, ale pro tu intenzitu.

Já myslel, že o tom chcete mluvit, proto jste přece přijela, zůstal pokorně u vykání. Jeho žoviální sebedůvěra byla každopádně v loji, rozpadla se jak Sovětskej svaz, pořád to bylo největší, hrozivé a silné, a najednou prd – nezůstalo z toho nic.

Stáli jsme u pomníčku. Melichárek se rozhlíd, zkontroloval, jak daleko má k autu. Já se taky rozhlídla a opravdu jsem ji uviděla! Nějakejch padesát metrů od mramorový desky s vytesanou pěticípou hvězdou se pod borovicí válela hromada klestí! Jasně že už stokrát jiná než ve dvaapadesátým, ale přece jen. Kulisy mi hrajou do karet.

Je to stařík, ale já jsem třasořitka, nemohla jsem proto váhat, aby nezačal zmatkovat. Vytáhla jsem paralyzér a pustila do něj dávku. Ani se nestačil ohnat. Bylo by historicky pravdivější, kdyby se skácel rovnou na to chvojí, ale i takhle, na holý zemi, to plní holej účel.

Válí se tu a já čekám. Dost dlouho. Pořád se nemá k tomu, aby otevřel oči, nebo aspoň jedno. Čumím na tu hroudu masa, ignoruju ptáky, jak tu řvou, a představuju si náš dialog, až se José probere.

Pochopí, že je svázanej a asi mi začne taky soudružsky tykat: Tys mě nepřijela vyzpovídat do novin. Co mi chceš udělat? Za co? Kdo tě tím pověřil? Paragrafy jistě ne. Tak nějaká vyšší moc, nebo zkrátka jen moc, kterou nade mnou v tuhle chvíli cítíš? Jistě že to druhý, tohle právo ti nikdo nedal, prostě sis ho vzala a neptala ses kolem. Seš mladá, v tom to je, málo pochybuješ a myslíš, že právě to znamená svolení.

Takhle nějak bude okecávat vlastní smrt. Bude si to opravdu myslet, nebo jen zdržovat? Třeba bude osobnější: Taky jsme takoví bejvali, i já takovej byl, docela ti rozumím. Něco ti řeknu, táhli bysme v jednom šiku, mávali nad hlavama stejným praporem, jen kdybys byla o nějakých šedesát let starší.

Strašlivě mě ten chlap nudí! Nudí mě, i když je ještě omdlelej a jeho slova si jen bájím v palici. Začnu už něco dělat, nebo tu chcípnu nudou. Končetiny má zabezpečený. Bylo by příhodnější ošmikat mu palici, až bude při vědomí, aby si to užil spolu se mnou, ale celý to trvá nějak moc dlouho. Nebude to profesionální sestřih, bude to víc: dokonalý znamení. Možná právě tohle zbejvá dodělat. Spousta mrtvejch, ale žádnej vostřihanej. Dneska se to změní.

Mám rukavice, jasně že jo, přesto se jeho hára štítím. Beru to jen nůžkama, druhou rukou si vůbec nepomáhám. Až se probere, upozorním ho na jeho novej účes. A nebude mi vadit, když neporozumí. Mně totiž nejde o nápravu ani o změnu. Jde mi vo to, aby dostal potřebnou informaci, aby očekával to, co pak každou chvíli přijde. Jako v binárním kódu, nuly a jedničky, světlo a tma, život a smrt. To je ta zpráva pro něj, ta, kterou mu nesu: samý nuly, nic dalšího.

Probírá se. Pouta na svejch rukách a vlasy poházený po zemi možná vidí ještě trochu rozmlženě. Pomůžu mu zaostřit.

Kdo jste? Co chcete? Vida, hned druhá otázka byla správně.

Většina lidí má svědomí, ale jinejm se musí hodně pomoct, řekla jsem s převahou. Bylo to moc složitý. Pamatuješ na osmapadesátej, na všechny ty roky a lidi? Zase nic. Kouká do země, oči mu zběsile ujížděj jak při Speed cars. Tak ještě jednodušejc: Za to, cos udělal, zasloužíš trest. Já jsem ten trest. (Panebože, to fakt musim bejt tak patetická? Proč normálně neřeknu, že ho jdu sejmout?)

Je chápávej, řek to za mě. Sotva šeptá, lepicí páska nebude třeba: Chcete mě zabít?

Kejvla jsem.

Proč?

Kvůli tvýmu životu.

Mám rakovinu.

Vida!

Víte, čeho mám rakovinu?

Doufám, že všeho.

Brzo umřu.

Tim spíš potřebujem hejbnout kostrou.

Roztřás se, klepe se jak při absťáku, vůbec jsem ho nemusela vázat. Smrdí, dost možná se strachy posral. Hnus. V takovým puchu se nedá bavit o spravedlnosti.

Víš, proč to dělám? Protože je to třeba! Protože to je věc, která čeká, a já konečně tu bestii nakrmím. Žvaní mi to náramně, ale tohle není žádná posluchárna, tohle je popraviště, tady by měl mít poslední slovo odsouzenec. On ale neřiká nic, ani: Prosím, pusťte mě, tu větu, na kterou jsem připravená (aspoň doufám). Ani nepláče, jen leží a smrdí. Povalenej, vyděšenej, ostřihanej. Už se ani neklepe. Ještě mu potřebuju připomenout, že přišel o vlasy, pak teprve příde o život.

O čem to žvanil v autě? Že udělal mý babičce dítě? Tadle troska, co se složí, jakmile přestane pouštět strach? On přece není můj děda! Nemůže bejt! A i kdyby snad: o to víc to musím udělat!

O to víc nemůžu.