2015 (11)

Měla to být poklidná návštěva. Připravilas kulajdu a řízky se salátem, plánovalas, že po jídle projdete zámecký park – to jediné místo ve Vlašimi, kam se dá zajít, pokud člověk nechce do hospod.

Nakonec přijeli jen dva. Tvůj byt na sídlišti našli bez problémů, bzučák dole u dveří nefunguje, ale někdo ze sousedů je pustil, taks ani nemusela scházet ze schodů, a už stáli u tebe v předsíňce. Vemte si papuče, snad jsem trefila vaši velikost, uvítalas je.

Kdybys měla vlastní děti, mohli by být jako tvoji vnuci. Bylo by hezké takové mít. Pokud by tu seděli jiní, slova by možná vázla, těžko by šlo překlenout tu bariéru věku, který vás dělí. Ale vy máte o čem mluvit, o kapitalismu, o revoluci… Díváte se na svět jedním pohledem.

Už jste dojídali hlavní chod, když tě ten starší oslovil: Představte si, soudružko Felbabová, jaké věci se dnes dějí. A začal s příběhem, jaký by se dřív nestal. Ten gauner si říká Strašák a je důvodně podezřelý z vraždy jednoho soudruha. Osobně jsi ho neznala, ale jeho jméno ano, jeho práce pro hnutí si váží každý dobrý komunista. Loni zemřel a teď vyšlo najevo, že v té smrti měl kdosi prsty. Právě ten Strašák a nějaká jeho fuchtle. Ta sice utekla, ale Strašáka policie chytila.

Tím to ale neskončilo, zlobili se kluci. Měli ho pod zámkem, vyšetřovali a najednou ho chtějí z vazby jen tak beze všeho propustit! Máme informace, že ještě dnes má ten člověk vyjít na svobodu.

Z ničeho nic? podivila ses.

Prý na nějakou kauci, prohlásil ten, co vypadal mladší. Copak tomu nikdo nerozumí? Vždyť může pláchnout! Hranice jsou dneska otevřené, kdo ho pak bude po světě nahánět?! rozkřičel se.

Taky tě to nenechalo chladnou: Policie proti němu určitě musela mít nějaké důkazy. A najednou je nemají a otevřou mu bránu? Nechápu, jak se něco takového může stát.

My to chápeme moc dobře, mračili se ti dva. Na sebe, na celý nespravedlivý svět.

Vy víte, že jsem bývalá policistka, a můžu vám říct, že když jsme my někoho zadrželi, tak dokud jsme neměli v případu úplné jasno, dotyčný…

To už je dávno pasé, dneska to funguje jinak! Na žádnou spravedlnost se nehraje, spíš na známosti a na peníze, přerušil tě mladší z tvých hostí.

Kontroluj se, okřikl ho druhý. Nech tady soudružku domluvit.

Nic se neděje, už jsem všechno dopověděla. Jen že mě mrzí, co všechno je dneska možné, zůstávala jsi přátelská.

Je to zkurvenej režim, pokračoval mladší hoch. Kamarád se na něj přísně podíval a on se zarazil. Dokonce se za příkrá slova omluvil. Nemáš ráda, když se mluví sprostě, ale ten kluk má v podstatě pravdu.

Už vás řečma o minulosti nebudu zdržovat, nabídlas návštěvě štrúdl. Něco mě ale napadlo. Mám dobré kontakty v Haló novinách. Můžu vám domluvit schůzku s jednou zkušenou redaktorkou, kdybyste chtěli, doprovodila bych vás k ní…

Cože?! vyštěknul ten mladší, jako by se mu děla nějaká křivda.

Pojali by to dost možná jako velkou kauzu, dostalo by se to na první stranu, vysvětlovalas.

Psát o tom články? Přesně to dělají všichni: jenom žvaní. My nežvaníme, zlobil se ten kluk. Už ti to přestávalo být příjemné.

Já jen, že kdyby se o tom vědělo…

… tak by se vůbec nic nezměnilo! A ten zločinec bude zatím v čudu. Za vás by se nic takového nestalo! ukázal na tebe dlaní, ve které držel řez štrůdlu. Rychlým pohybem z něj vypadlo pár drobečků, budeš muset vyluxovat koberec, až odjedou, napadlo tě. Popravdě: nelíbí se ti, jak mluví hlasitě, dojíte a půjdete se raděj projít ven, pod stromy se člověk často zklidní.

Tahle společnost nejen že netrestá zločince, ale nechrání ani sama sebe. Kam to všechno povede? naléhal dál ten kluk. Neuměla jsi dost rychle odpovědět.

K tomu, že musíme začít jednat sami, řekl a ukousl si štrůdlu. Ani jsi neměla odvahu zeptat se, jestli mu chutná.

Dost těch řečí, zarazil ho ten druhý. Stejně už budeme muset vy­padnout.

Myslela jsem, že bych vám ještě ukázala park…

Na park se podíváme jindy, snad se nevidíme naposledy. Omlouvám se, ale už opravdu musíme jet.

Domlouvali jsme se přece na celé odpoledne…

To jsme ale ještě nevěděli o tom Strašákovi, že ho dnes večer propustí.

A…? zatrnulo ti a na předloktích naskočila husí kůže.

Prostě to musíme dotáhnout do konce sami, když stát zase selhal, prohlásil mladší kluk a zvednul se od stolu.

Nechápala jsi, nechtěla chápat. Jak dotáhnout?

Poď už, vstal ten druhý a vzal druha za rameno. Jdeme.

Vy ho chcete… Jsi stará policajtka, mámu ti oddělal třídní ne­přítel, krve jsi v životě viděla dost, ale to slovo se ti vždycky vyslovuje těžko, zvlášť když k němu má teprve dojít: Chcete ho snad zabít?

Potrestat.

Fakt už drž hubu, vytlačil ten starší svého kamaráda na chodbičku.

Počkejte. To nedělejte!

Mysleli jsme, že zrovna vy tomu budete rozumět.

Zrovna já? Nemělas je do Vlašimi zvát, nemělas s nima u pomníčku své maminky vůbec mluvit. Krve bylo v tvém životě moc, provází tě jako červený stín. Předurčila tvůj život už v dětství jako nějaké zaříkání z pohádek, bylo ti dvanáct, ještě jsi je četla, když se všechno otočilo. Každý zločin má být potrestán, ale smrt?

Už se neloučili. Zaklaply za nimi dveře, slyšelas jen dusot nohou po schodišti. Vyběhnout za nimi a zavolat: Vraťte se? Stejně by se nevrátili.