2014 (3)

Tenhle chlap rozhodně není José, ale určitě nebude ani homeless, co tu hledá zimní domov. Tu sekeru si nepřines na mě. Seplo mi to, když jsem si všimla, že vzadu za chatou trčí pár čerstvě pokácenejch stromků. Porubal je zjevně on. Usekal je půl metru nad zemí a holý kmínky nechal čnít ze země. Je to úchylnej drvoštěp, kterej si prostě nemůže pomoct, nebo mu ty stromy něco hodně ošklivýho udělaly?

Jestli jste přišla za majitelem téhle chaty, tak ten dnes nedorazí, prolomil naše mlčení.

To mě nijak nemrzí, brebtla jsem.

Mě taky ne! řek a položil sekeru na zem. Ne, nepoložil ji, odhodil ji, mrsknul s ní stranou. Letěla pěknejch pár metrů směrem ke kůlně. Měl k ní teď skoro stejně daleko jako já. On mi fakt nechce ublížit. A není to žádnej Josého kumpán. Co můžu chtít víc? Tak jo, nezdrhnu! Je to jediná příležitost, jak se dovědět víc, nebo aspoň něco. Jsem tak pitomá, nebo odvážná? Zřejmě obojí najednou.

Vy nejdete na houby, že?

Zavrtěla jsem hlavou.

A neztratila jste se, vy dobře víte, kde jste, viďte!?

Přikývla jsem. Odemknete mi branku?

Budete muset přelízt, úplně stejně, jak jste zamýšlela prve, usmál se a dodal: Já nemám klíč.

Tak jo, lezu. Byla jsem na druhý straně na šup.

Přelízal jsem ten plot pár hodin před vámi, jen mi to nešlo tak snadno, přivítal mě na pozemku.

Venku stát nebudem, zajdem dovnitř?

Jdeme. Všiml si, že jsem si všimla: zámek od vstupních dveří byl vylomenej, kolem čerstvý třísky. Co by ne, je to v logice věci. I to, že jsem si navlíkla rukavice.

Malá předsíňka a pak obývák, nebo jak se takový místnosti říká na chatách. Nezatopíme v krbu? Je tu poměrně chladno, navrhl.

Jo, trocha ohně nikdy neuškodí, hlasovala jsem pro návrh.

Dojdete, prosím, pro dřevo? Je slušnej, nebo se tak aspoň chová. Působí staromódně, jako by se měly otevřít dveře a z terasy vejít Adina Mandlová.

Jo, dojdu. Kde to dřevo je?

Nevím.

Já to někde najdu.

A vemte dovnitř, prosím vás, tu sekerku, možná bude třeba něco rozštípnout, zavolal za mnou. Boduje, zbraň, kterou měl a pak ji zahodil, teď svěří mně. Jasně, může mít ještě paralyzér (ten mám taky), pistoli, nebo může bejt mistr všehomíra v aikidu, ale stejně. Trochu se přestávám bát.

Pokud byste souhlasila, okenice necháme zavřené, řek, když jsem se vrátila s náručí klestí, špalíků a sekerkou v podpaží. Nebyl to rozkaz (na ty jsem alergická), spíš nabídka k souhlasu. Kejvla jsem. Podobně jako na jeho další větu, jestli může připravit oheň. Já bych se s tim babrala, potřebovala bych tuhej líh nebo litr nafty, on to měl ve chvilce jen z větviček a zmuchlanejch Haló novin, který jsem tu našla. Plamen se chvíli rozhodoval a pak barevně zaplápolal. Nabídla jsem, že zhasnu světlo, tentokrát přikýv on. Co si nedopřát v divný chvíli s divným týpkem trochu intimča? Jako bysme tu seděli uprostřed noci, zvenku sem žádný světlo neproniká, máme jen to svoje ohnivý.

Vy jste sem nepřišla krást, že ne? Vyká mi, to má štěstí. Nesnáším, když mi starci, i když jsou třeba o šedesát let starší, tyknou. Hned po nich vystartuju.

Ne, to bych mu musela ukrást celej život. Nepřišla jsem krást – stejně jako vy, odpověděla jsem smířlivě.

Jste tu tedy kvůli majiteli téhle chaty? Máte s ním co dočinění?

Jak vůbec víte, že dneska nepřijede? zeptala jsem se. Prošlo mi lebkou, jaká by to byla prča, kdyby chtěl José dorazit právě teď.

Zjistil jsem si to, než jsem se sem vypravil. Dotyčný má nějakou akci doma…

… v Klatovech, doplnila jsem. Rojej se tam soudruzi?

Něco v tom smyslu. Podíval se tak nesoudružsky, že to nemělo konkurenci, ani Barbucha by to nedoved líp. Nedáme si čaj? Na zahřátí, dobře se při něm povídá, nabíd ten člověk.

Připravím ho, souhlasila jsem, ale vzápětí mi došlo, že jsem si mozek dneska opravdu nechala doma. Když se budu přehrabovat v kuchyni, José bezpečně pozná, že ho někdo navštívil. Stejně tak ten oheň v krbu – budem to pak muset pořádně vyčistit, uvést do původního stavu. Řekla jsem to. Řekla jsem to a vzápětí mi došlo, co je to za píčovinu, zajímat se o hrníčky v chatě s vypáčenejma dveřma a pokáceným sadem. Zmatkuju.

Já chci, aby poznal, že tu měl návštěvu. Jsem tu právě kvůli tomu, odpověděl ten muž. V žádný větě světa nemohlo zaznít víc vážnosti a soustředění.

Tak jo, pokrčila jsem rameny. Já mám nejraděj maté, ale pochybuju, že se tu něco podobnýho najde, křikla jsem z kuchyňky.

Já piju hlavně darjeeling, před pár lety jsem tam dokonce zajel, abych viděl ty kopce. Viděl jsem je a od té doby mi chutná ještě líp. Ani darjeeling ale tahle čajovna ve své dnešní nabídce zřejmě mít nebude, zavolal on.

Ten chlap mě fakt překvapuje. Tipla bych si, že lidi v jeho věku pijou pigi čaj a nechávaj si ho vylouhovat tolikrát, dokud trochu zabarví vodu. Ovšem lidi v jeho věku se většinou ani nevkrádaj za nejistým účelem do cizích chat. Voda není vypnutá, to jsem už zkoušel, informoval mě ještě.

Otočila jsem kohoutkem a zapla rychlovarnou konvici. Kromě zpráchnivělýho heřmánku a ovocný směsi v sáčcích jsem v kredenci skutečně našla jen ten pigi čaj.