2015 (1)

To je snad ňáká pošahaná křížová výprava dětí, ne? Po všech poschodích a chodbách plno teenagerů, hemžej se tu, přetékaj domem asi podle toho, jak se naklání země, jsou jak řídkej gel, proniknou kamkoliv. A všichni jsou všude najednou. Hustý, radostný, odůvodněný. Jsem jedna z nejstarších v celým squatu, a oni na mě civěj pomalu jako na zasloužilou matku-anarchistku. Kdyby tak věděli! Připadám si vedle nich trochu out, ale zase dospělá. Dítě je definitivně v tahu, z těchhle šatiček jsem cestou do Lipska vyrostla.

Polibek na přivítanou byl vlhkej a přisátej, Byla jsem to já, kdo ho neprotahoval. Karabas… Měl to hezky připravený: půlku police, pár decimetrů v šatní skříni (má skříň!), dvě šuflata – to všechno mi uvolnil. Počítám s tebou, sem si dej svoje věci, holka, máš u mě svůj prostor, sdělil mi tím, že shrábnul vlastní binec trochu na bok. Prostor na odkládání věcí oddělenej, prostor na odkládání těl šérovanej: matraci má na zemi jen jednu a není zvlášť široká. Představoval si možná, jak v Sasku začneme novej život, spojenej ne už skupinou, ale tělníma tekutinama. Ještě nedávno, předevčírem bych mu do tý postele skočila rovnou vobutá. Ale dneska ne. Děkuju za nabídku, poohlídnu se jinde.

Vyzvídal. Bylo to od něj stejně pochopitelný jako marný. Kdo chvíli stál, navždy stojí opodál. Karabas prostě zdrhnul a neni mu nic do toho, jak se to s Josém semlelo, není mu nic do mě. Zkoušel mě rozmluvit, ale já se slovama nezdržovala.

Seš nějaká…

Jaká?

Nevim.

Tak mě informuj, až to vydumáš, zaúkolovala jsem ho.

Od první chvíle si víc rozumím s Agni – kozatou Bosňačkou, nebo snad Srbkou? to je jedno, co přebejvá o patro vejš. My utíkali do Německa v devadesátejch, když byla na Balkáně válka. A tys zdrhla teď, řekla mi rovnostářsky.

Mohla jsem odpovědět: Já taky vedu válku. Ale byla jsem opatrnější: Tak to jsme obě na útěku. Zasmály jsme se. Smích spojuje, válka rozděluje. Agni je snad ještě o pár pátků starší než já a má v pokoji dvě matrace. Je hetero. Není jedinej důvod nezamávat Karabasovejm šuflatům a vybalit si život u Agni.

Auťák? To nebude problém, znám na to lidi.

Agni je skvělá, činorodá, praktická, prostě ideální baba. Sotva jsem se zmínila, že mi před squatem, jasně že o pár ulic bokem, úplně vymaštěná nejsem, stojí český auto se švédskou značkou, po kterým dost možná pasou už i německý fízlové, vyhodnotila to jako problém a chopila se ho.

Seš cvok? Ty nepotřebuješ prachy?

Potřebuju.

Auto je majetek, nejde vo to, ho odstavit někde daleko, kde nebude na očích, a pak se vrátit autobusem. Je třeba ho zpeněžit. Nebo zlegalizovat, přihrát mu nový papíry.

Aha, byla jsem ohromená tím, jak jsem mimo, když jsem dumala jedině o tom, jak se Karlovy škodovky zbavit. Kdybych Agni řekla, že jsem ji málem nechala stát v Teplicích a do Lipska pokračovala stopem, měla by mě za totálního vylízance. Právem. Já auto nepotřebuju, jen ho teď zrovna mám, vysvětlila jsem jí okolnosti.

Bezva, tak ho prodáš, rozhodla Agni. Neřekla prodáme, řekla prodáš, ona to jen domluví. A už žhaví drát a brebentí do telefonu řečí, který nerozumím. Pak se vrátí k angličtině: Domluveno, Salim nás bude čekat zejtra ráno u Mohyly míru.

Vykulila jsem asi voči.

Bez obav, je spolehlivej, dá ti dobrou cenu a auto rovnou odveze. A my se tam pak můžem projít na hrobech.

Ta ženská se mi fakt líbí.

Těch mrtvejch je tam několik desítek tisíc, pokračovala zcela k věci.