1952 (3)

Někdy se člověku celá budoucnost otevře najednou, v jediné chvíli. Jan Pták zažil takové prozření, když poznal jednoho z těch tří, co vystoupili před hospodou z auta. Jako by to byl pošták, co mu nese zprávu, ale adresát přitom ten dopis už četl. Přesně ví, co se teď stane, ne slovo od slova co řeknou, ale dopad toho všeho. Snad by se dalo těm řečem i předejít, ale asi ne, tohle se musí odehrát, je to příběh pro publikum, pro našlapanou hospodu, která si svůj dopis musí teprve přečíst. Kdyby mu teď byli schopni věnovat pozornost, moh by Pták sousedy uklidnit: O vás teď nepůjde. Všichni ale zírají ven na ty tři. Co nám ještě, pro Boha, přijeli vzít? Copak už toho nebylo dost? Mají znovu pistoli? Každý ze vsi je tak plný vlastního strachu, že není kam přidat cokoli navíc, snad jen další hrůzu.

Baba Černá se začala litovat. Co jí to sem jenom přitáhlo? Kdyby si dnes cestu do hospody odpustila!

To jsou jiní, než tu byli včera, řek někdo. Ostatní si taky už všimli. Každý to vidí a nikdo neví, co to znamená. Bude to k dobrému, nebo zlému? Žádný se nepokusil využít posledních chvil, aby se z hospody ztratil, stejně by ho dohnali. Zůstanou raděj stát u oken, co nejdál ode dveří, kterými ti tři za chvíli vejdou. Už jsou slyšet kroky…

Jediný, kdo se pohnul, byl Pták. Vrátil se ke svému stolu, sed si dokonce a sáhnul po kořalce, kterou někdo ještě nedopil. On ví, jak to je, dnes tu nejsou kvůli polím, ale kvůli vraždě. Kvůli akci, která skončila smrtí jedné ženské z téhle vsi. Ba ne, neskončila tím, včera se odehrál její další závěr, když všem sebrali pole, koně a krávy. A ani to není poslední konec, jak se zdá. Ještě si jdou pro něj, pro Jana Ptáka, pro člověka, který za to všechno nese odpovědnost. Kdyby to jen bejval vydržel! Kdyby tušil, jak to celý skončí, snad by to skutečně přečkal. Ale on byl vždycky idealista. Myslel, že může zlého člověka přimět, aby se začal chovat líp – ne z přesvědčení, jistě že ne, ale z hanby.

Dveře se otevřely, a už tu byli, mlátička vprostřed nich. Tři chlapi od Státní bezpečnosti ruce v kapsách u dveří, desítky novopečených družstevníků naproti přes sál u oken a mezi těmi liniemi jeden zapomenutý muž. Čekal, že po něm hned vystartujou, ale ne, jako by ho přehlédli. Aspoň pro teď. Mlátička se nesnažil skrývat ironii. Čest práci, soudruzi. Koukám, že jste se sešli, abyste se poradili, jak pracovat na společným díle. Tak to má být, o družstevní je třeba pečovat.

Nečekal odpověď, věděl, že si nikdo netroufne. Kdo by remcal snad ještě včera, zůstane dnes jak pěna. A nejen dneska, to mlátička věděl. Až domluvíte setí, mohli byste podumat i nad tím, jak družstvo pojmenovat. Co třeba po soudružce Felbabové, po vaší hrdinné sousedce? Ona byla pionýrka, první, kdo ve Smrku s tou myšlenkou narazil. Na vás narazila, na každýho z vás, chichotá se řečník. Ty chlapy většinou neznal, ale zkušeně odhad, kdo z nich má ještě zbytek kuráže a kterej měl nějaký ty lány – na takových se zdržel pohledem chvilku dýl. I na Ptáka kouknul, však už s ním měl co dočinění, navíc tu trčí tak hloupě na ráně.

Dlouho jste se vstupem do družstva váhali, moc dlouho, holoubkové. Nechme včerejšek stranou, co je nám do něj, řeknete si. Ale to si neřeknete správně, oponoval sám sobě mlátička a udělal krok směrem do prostoru. Ti druzí dva jemu po boku. Z minulosti se musíme poučit, toho jsou dnes plný noviny. A zejména tady, kde jste utrpěli smrtí soudružky Felbabové takovou ztrátu.

Ve vteřině a bez přechodu se rozeřval: Všechno o vás víme, všechno! Stojíme nad váma jak boží oko. Každej z vás měl důvod po Felbabové jít. Každýho z vás bych moh v tuhle chvíli sebrat. A nemyslete si, to by nebylo přátelský popovídání jako včera v noci, když jste zakládali kolchoz. Já tolik trpělivosti jako druzí soudruzi nemám.

Mlátička se svým doprovodem stál už pár kroků před Ptákem. Tak s kým začneme? Kdo s náma pojede první? Nějací dobrovolníci? Nejsou? Tak to si budeme muset vybrat sami, culil se nad davem, který se schoulil do stáda jako ovce před toulavým psem.

Nechme té komedie, stoup si Jan Pták.

Tak vida! Přece jen nějakej dobrovolník! zaradoval se vedoucí zátahu. Ne nezaradoval, to až potom, nejdřív se podíval vyjeveně: Copak to tomu chlapovi minule nestačilo, že se k nám tak hrne? Překvapení v mlátičkově pohledu rychle pominulo, ale Pták si stačil všimnout. A došlo mu to: Nevědí o mně, furt nic nevědí! Pozdě. Mlátička kejvnul na chlapa po pravici a ten po Ptákovi chňap, až zavrávoral. Druhej mu zkroutil pravačku za zády, pak levici a zacvakl na zápěstích želízka. Jdeme! nařídil. Jan Pták šel.

Tak dosvidánia, otočil se mlátička na zkoprnělý dav. A rozmyslete si, jakej dobrovolník se přihlásí příště. Dveře nechal otevřené, aby do sálu došla zima. Včera to trvalo celou noc, dnes jen pár minut.

Pozemky nám vzali, teď si vezmou ještě nás, zabědoval někdo.

A co teď s těma párkama? odpověděl jiný.