1952 (1)

Všechno už si řekli, teď spolu ještě potřebují mlčet. A nejlíp se mlčí za chůze, to ví každý, kdo někdy zavřel pusu, kdo vyšel dál, než kolem komína. Jehličí jim křupe pod podrážkama, ale oni ho neslyší, natolik jsou zanoření každý sám v sobě, v příběhu, co je na chvíli propojil. Svět kolem, dnešní podvečer, nic z toho vlastně není, jen události, které už minuly, a to, co se z nich jako z larvy vyklubalo během jednoho zpropadeného roku. Jan Pták se nechtěl v Hoješíně zatmít, nebude spát na faře, nepotřebuje spát, potřebuje jít. Řek to jinak: Nechci zneužívat vaší pohostinnosti, otče. Taková hloupost, jaká pohostinnost, jaké nechci? Jak to ale jinak povědět, slova mu nestačí, potloukají se někde daleko. Zbývá jen ta chůze.

Ani farář příchozímu nocleh nenabízel, toho si Pták všiml. Jistě má svoje důvody. Dost na tom, že zatoulaného farníka přijal a vyslechl. Neměl mu moc co poradit. Tahle doba se dá jenom přečkat, ne pochopit. A odpuštění? Jak odpustit vinu sám sobě? Všechno zůstává jen na nás, už nemáme kamarády, abychom je poslali na naše nepřátele: Běžte a ostříhejte je všechny! Břemeno není lehčí, když o něm druhému povíš, to jsou povídačky pro děti, aby se míň bály života. Pták sem neměl jezdit. Co si vůbec myslel, že se tu stane? Proměna těla a krve?

Prošli kolem pár chalup na Leškově Hůrce, tady na hřebeni Železných hor fučí i v létě. Z jakého furiantství si tady na samém vršíčku kopce kdysi postavili první chalupu, když mohli ustoupit na jakoukoliv stranu a skovat stavení před větrem? Jistě to nebylo jen tak, mělo to důvod, dnes už neznámý.

Kdyby šel kněz sám, vzal by to lesem přes Javorku, tam by byl do soumraku, a než by se smráklo docela, viděl by světla Kubíkových Dubů. A pak už jen loukama dolů k vlaku. Příchozí ale kraj nezná, půjde, jak přišel, po silnici přes Běstvinu, jen tentokrát rychleji, dolů z kopců. Poslední dnešní vlak už v Třemošnici nestihne, nedoběh by ho ani zkratkou přes lesy, kdyby ji znal. Přespí na nádraží, kdyby byl tuze velkej samec, snad ho pustí k pecím Kovolisu, aby si u nich nahřál záda. Nebo ještě líp: půjde dál, do Ronova, kdoví jestli ne až do Čáslavi, do rovin. Může vyrazit po kolejích, neztratí směr, a kdyby jela drezína, stihne uskočit.

To bude dnešní noc. A co ty další? Jedna bude jako druhá, nevzrušivá, nudná, a Jan Pták bude tu nudu velebit. Dokud se nebude nic dít, bude to dobré. Zůstane ve Smrku, kam by utíkal a proč? Za hranice jako Salvetr? Vždyť ani jemu se to nepovedlo. Bude čekat, odkud co přijde, a mezi tím čekáním se bude v přestávkách pokoušet o existenci.

Rozloučili se na křižovatce nahoře nad Běstvinou. Podali si ruce, kdyby se znali z dřívějška osobněji, snad by se i objali. Dokud pobýval otec Jonáš na faře ve Skvrňově a do Smrku jednou dvakrát do týdne docházel, neznamenali pro sebe o moc víc než stromy, patníky a ploty, než prostředí a okolnosti, za kterých žijí. Nebylo to nepřátelské, ale trochu cizí přece jen. Jedna návštěva to všechno nepředělá, přátelství není jako láska, která se jednou pod peřinou stane a pak se bortí zdi. Tady všechno zůstává stát, jen se za tu zeď krátce nahlídne. Otec Jonáš udělil poutníkovi požehnání, pomodlil se s ním u křížku na kraji lesa. Litinový Kristus má uražené obě ruce, a přece ještě visí.

Chvíli se za ním díval, ale Pták se už neohlídl. Je to zraněný chlap, tíží ho vina, možná ho i zavalí. Ale přemýšlí o ní a nedal se na pití, pokud to tak zůstane, je v tom naděje, přemýšlí katecheta Jonáš. Nejraděj by doma – snaží se té kobce říkat doma, aby ji aspoň slovy vylepšil – stáhl lampu nízko nad stůl a sklonil se nad breviářem. Takové byly večery ve Skvrňově, byl to dobrý čas, a on si, když ho žil, ani nevšiml, jak pěkný je. Myslel, že to tak zůstane, málo si toho vážil. Co by teď za takový večer dal! Vrací se do Hoješína a přitom ví, že na jeho židli bude sedět někdo druhý.