2015 (5)

Po tom přepadení nevidíš správně. Musíš znovu zaostřovat na každou vzdálenost, kam se podíváš, často se ti to ani nepodaří. Tvoje oči ochably, ale ne tolik, jako ostatní svaly, ty jsou zatím úplně v loji. Vidíš a slyšíš. A to je pomalu celé, můžeš ještě mrknout víčky a s velikým úsilím pohnout prsty na jedné ruce. Není to spánek, ve kterém tu ležíš, není to ani bdění. Rozhodně to není smrt.

Na pokoji jsi sám, položili tě sem buď ze soucitu, nebo z nějaké známosti. Samota ti vyhovuje, zvykl sis a nechceš teď svou bezmoc vystavovat na odiv kdejakýmu hejhulovi na vedlejší posteli. Kdybys potřeboval, máš v dlani pípák. Na protější stěně visí placatá televize, zvuku většinou nerozumíš, jen ti hučí do hlavy a duní tam dlouho poté, co ji večer konečně vypnou. Obraz, jak se rychle mění, nejde vůbec zaostřit. Bylo to včera, nebo už dřív? Nemáš přehled o dnech. Zavolal jsi alarmem sestru, přišla, ale nedokázals jí povědět, že potřebuješ ten krám vypnout. Mluvit nesvedeš (určitě se to zlepší, vždycky ses ze všeho vyhrabal) a tvůj pohled nepochopila. Když jsi pípák zmáčknul znovu a několikrát, sebrala ti ho. Vrátila ho až večer. Už sis netroufl znovu ji volat. Přečkáš to nějak i s tou bednou.

Dnes jsi sestru volat nepotřeboval, ráno tu byla, přijde zase někdy před polednem. Statické věci často přehlédneš, mírný pohyb na sebe upozornit dovede. Neunikne ti, když se teď dveře otevřou. Přišla se za tebou sestra podívat? Ne, to nebude sestra, tahle mladá paní na sobě bílé oblečení nemá. Culí se, ale ty ji asi neznáš. Přišla za někým jiným, spletla si pokoj. Za tebou nikdo nechodí, není, kdo by zašel, snad někdo z bývalé práce v kasárnách, ale ještě tu nebyli. Nebo ano a nepamatuješ si?

Jste tu špatně, myslíš si, zatímco se ona blíží. Je už na krok od tebe, pěkně se podívá a vezme tě dokonce za ruku. Zamyslíš se, jestli ten dotek cítíš (jak jsi na tom vůbec s hmatem?), když si všimneš, co dělá: odsunula kabel s pípákem stranou, mimo tvůj dosah, teď ho položila dokonce na zem. Najednou je taková chladná, dívá se, jako by si chtěla odplivnout, jen to neudělá. Otočí se k tobě zády a odchází pryč. Nechá tě tu samotnýho bez kontaktu? Opravdu se spletla.

Ve dveřích se zarazila, vrátí se opravit chybu? Ne. Vedle ní se objevila druhá silueta, menší, drobnější. Mluví spolu? Přes hluk televize neslyšíš, nerozlišuješ, odkud přicházejí slova. Vidíš dobře, že se postavy v pokoji vyměnily? Ta první vyšla ven ze dveří, ta menší se blíží. Nebo se ti to mate? Jde k tobě, nespěchá, zkusíš zaostřit, ještě blíž, znovu doostřuješ – a konečně ji poznáš! To je ta redaktorka z Ratajského lesa!

Celá ta hrůza se ti ve vteřině vrátila. Cesta k pomníčku, nějaké řeči – a najednou tma. A pak trocha světla, ale nemůžeš hýbat rukama. Vůbec se nemůžeš hýbat, od té doby ses ani nepohnul. Redaktorka stála v lese nad tebou a mluvila: o osmapadesátém roce, o pomstě… Přišla jsem tě zabít. Řekla to tehdy skutečně, nebo se ti to v hlavě posunulo? Pokud to chtěla udělat, tak proč? A proč to nakonec neudělala? Žiješ přece, že?

Protože to přišla udělat teď, došlo ti! Přišla jste mě zase zabít? optal ses jí pohledem. Za osmapadesátej? Neslyší tě, ale máš pocit, že ti rozumí.

Je vážná, soustředěná, už na krok od tebe. Co to drží v ruce? Nůžky! I v lese byly přece nůžky a vedle nich ležely tvoje vlasy! Někdo tě tam ostříhal, vybavuješ si. Soudružka redaktorka? Jak se vůbec jmenuje? Co má proti tvejm vlasům? Bylo to včera, nebo předevčírem, kdy ti sestra přistrčila před pusu zrcátko. Zaostřil jsi a uviděl v něm tvář. Nepoznal ses, ale z logiky věci jsi to ty být musel. Kdo jiný by na tebe koukal? Vlasy ti dorostly, ale jsi jak ze starýho papíru. Zkoumal jsi tu kůži sotva chvilku a pohled do zrcadla se začal zatmívat. I teď se v pokoji stahuje šero. Redaktorka už nemá obrysy, ani nůžky tu už zaplaťpánbůh nejsou. Zbyla jenom tma.