1952 (2)

Takhle to přece nesmí bejt! Nemá a nemůže – a stejně to zrovna tak je. Po bouřce, po krupobití, když klasy na polích lehnou a nejeden se zlomí, přichází bezvětří, někdy i slunce, čas, aby se voda vsákla a obilí mohlo vstát. Je to tak někde domluvené, taková jsou zkrátka pravidla. Říká se o dnešku, že je jiná doba, platí jiné regule. Asi to tak opravdu bude.

Přes dopoledne se Smrk trochu dospal, jen trhaně a na půl oka, chvíle spánku byly nehluboké a mátožné. A sny děsivé, podobné jako skutečnost. Jaká můra by dokázala přebít noc v hospodě, když tam člověka drží pod pistolí a on pak přijde na to, že stejně udělá to, co chtějí? Obavy nerespektují hranice snu, člověk jim neunikne spánkem ani bděním. Snad jen prací. Ale do čeho se teď vrtnout? Na pole, které měl rod od pradědka, předkové ho uhlídali skrz dvě války, a až téhle noci stačila jedna pistole a celé je to v pytli? Já jsem ten, kdo selhal, kdo grunt nepředá dalším, na koho budou všichni příští zahlížet.

Co tedy dělat? Jak dostat strach aspoň zčásti pod kontrolu? Sedět na štokrleti u kamen, přikládat, hřát se a koukat do plamene? I on se dneska chvěje.

K poledni si lidi připravili cosi k snědku, často jen polívku nebo zelí, něco rychlého, zasytit se, ale nepochutnat, kdo by teď myslel na něco takového, jako je chuť? Nad jiným se přemítá. Dnes ještě máme z čeho, ale co bude dál, na podzim, za rok? Bez polí, bez obživy, beze smyslu.

Po poledni se lidi začali trousit ven, pokynuli si, pozdravili slovem, zdrželi se chvilku před domem, a pak se nechali vést vlastními kroky. K tomu místu, kde se včera měnily osudy. V hospodě bylo brzo plno, snad ještě víc lidu než včera, když to bylo z donucení. Jsou tu dnes i ženské, úplní bezzemci (dnes naroveň největšímu hospodáři), starší děti. Jen Hromas tu není! Ani Maštalíř. Proč ten nepřišel? Někdo řekne, že se stydí, jak včera s Hromasem mluvil, další tvrdí, že se zpil do němoty, ani chodit prý nemůže. Bába Černá, vyhlášená drbna, které nikdo nevěří a stejně ji každý vyslechne, vykládá klubku kolem sebe, že se chtěl Maštalíř dokonce oddělat, říznout se pod bradou, břitvu už měl prej v ruce, když ho hospodyně zadržela a strčila mu do prstů raděj flašku.

Neroznášej! okřik Černou kdosi.

Vyprávím jen, co jsem slyšela, nedala se baba – a stejně zmlkla. Svoje už pověděla, nepotřebovala víc.

Židle poházené, povalené, stoly odšoupnuté stranou. Lidi mlčí, zkoušejí být spolu, ale mluvení jim nejde. Snad aby toho ticha nebylo příliš, začnou stolama šoupat, židle přetahují, nenechají to na personálu, hospoda stejně odběh někam dozadu do kuchyně. Každej se snaží bejt ku prospěchu, přidat se, zapojit, lidí je na tu práci moc, spíš si překážejí, ale tady nedělají v úkolu, každý si na židli sáhne, postaví ji, otře dlaní nebo kapesníkem. Jako by to kolchozní hospodaření začlo platit už teď, všichni dohromady a žádný na svém, napadne Ptáka, ale nevysloví tu hloupost, podiven, jaká myšlenka ho napadla.

Hospodskej je zpátky, nese za uši pětadvacetilitrovej hrnec, už bez poklice, kouří se z něj a voní. Svalí ten náklad na pult, holka jemu v patách přinesla v komínku talíře, už je stačila po včerejšku umýt. Je hbitá, mládí ji chrání, vrací se ještě pro chleby a má už pár krajíců ukrojených, než její otec promluví.

Sousedi, ti lidi od Loudy mi včera hodili do kuchyně párky. Něco se snědlo v noci, ale dost toho zbylo. Neodvezli si to ráno s sebou, možná zapomněli, každopádně to tu je. Tak jsem to ohřál. Dejte si, je to zadarmo. I jedno pivo nebo kořalka pro každýho jde na mě.

Mnozí se zdráhali. Včera párek nepřijali a dnes se do stejného zakousnout? Od koho je to dar, od hospody, nebo od těch, co nám všechno vzali? Možná by jídlo odmítli, ale holka začala prvně nosit panáky, většina si raděj dala kořalu než nabídnuté pivo, hospodskej ji s talířkama následoval a lidi neprotestovali. Tak to dej sem! Aspoň jim z toho společnýho užerem, řek kdosi a pár se jich zasmálo. Byl to víc úšklebek než smích, ale něco to přece jenom bylo.

Tak na zdraví! A na naše pole, ať je jim bez nás dobře!

Ťukli si, ti u jednoho stolu, Nikodým obešel se stakanem celej sál a cinknul si s každým, i s dětma, co cucaly ještě limonádu.

Chyběl jen moment a začali by povídat, všichni o křivdě, mnozí o obavách, někteří snad i o naději, nebude tak zle. Ale hovor se nezvedl. Než stihla hospoda začít hlučet, zarazil řeči hluk z venku. Motor od auta. Zastavit šedou pobědu před hospodou viděli ti, co seděli u oken, na to, jak z ní vystupujou tři cizí chlapi, už civěli úplně všichni. Jsou tu zas!