1958 (3)

Uvědomuješ si, soudruhu, že to, co nám tady vykládáš, není nic jinýho než pustá fabulace? Že na toho Kašpara máš prostě pifku?

Já vím, soudruzi, důkazy nenesu, ale v jejich opatřování jste třída vy, ne já. Navíc, kdyby se nechtěl doznat, můžete to vzít přes Majku, jeho ženu.

To se ví, že na to pudem přes babu, když bude třeba, to nám radit nemusíš. Sama o sobě se ženská nepřizná, bejvá tvrdší než leckterej chlap, to by ses divil, soudruhu. Když jde ale o dítě, nebo aspoň o manžela, jsou ženský jak protržený. A víš, co je na tom nejzajímavější? naklonil se vyšetřovatel k tobě, kdyby mezi váma nestál stůl a nezela mezera několika dalších metrů, mohlo by to vypadat až důvěrně. Nejlepší je, že je přitom úplně jedno, jestli toho chlapa milujou, nebo nenáviděj. To máš prašť jako uhoď.

Aha, povytáhs obočí v líčeném údivu nad tím, jakej maj soudruzi v lidech ordnung. Jasně, předváděl ses, tydle řeči kolem tě nezajímaly, ale patřilo to ke společenský konverzaci. Takhle se to vede: Jaký je počasí, jak hrálo Dynamo, jak si vynutit přiznání… Byls každopádně rád, že zapadla věta, jak Kašpara nenávidíš, zmínka, která mířila na komoru.

Někdy je třeba vykašlat se na celou daktyloskopii, na očitý svědky i stohy papírů! Kdo by se v tom přehraboval? Nejlepší důkaz je vždycky jenom přiznání, otočil se plešatej soudruh na podřízenýho u psacího stroje. Zasmáli se, jako by se tlemili něčemu hodně konkrétnímu, něčemu, co je jen mezi nima dvěma a mezi tim hajzlem, kterýho maj zrovna v práci. Ten třetí jsi teď ty, ale nejsi hajzl, jsi jejich. Přesto ses rozhod týdle replice raděj nezasmát. Nebyla určená tobě, zazněla sice, ale vycítils, žes ji slyšet neměl. Každej umí něco, a ty seš prostě dobrej v tomhle.

Vyšetřovatel prudce vstal, nebyl tak vysokej, jak vypadal, když seděl. Vytáhnul ze stroje záznam tvojí výpovědi, vyndal fialovej kopírák, zmačkal ho a hodil směrem ke koši. Originál a kopii zápisu položil na hranu stolu. Otočil písmena směrem k tobě a listy srovnal, aby lícovaly. Přečti si to a tady dole podepiš, oslovil tě s pohledem namířeným z okna. Už se fest rozednilo, světla je v kanceláři dost, u dalšího případu, kterej přijde na řadu po tobě, budou moct soudruzi zhasnout lampičku. Nebo ji nechávaj rozsvícenou celej den, kdyby bylo třeba se dotyčnýmu podívat do zorniček?

Tužka tam ležela. Já to číst nepotřebuju, vím, co jsem řek, prohlásils a myslels tím: Věřím vám, soudruzi, vím, že jste zapsali to, co je třeba. Plně jsi přitom chápal, že to nejsi ty, kdo má, nebo nemá druhému věřit, jsou to oni, kdo drží tuhle výsadu. Podepsal jsi papíry ostentativně bez čtení, pomalým, pečlivým podpisem, jednou a pak podruhý. Dal sis záležet, přesto to u soudruha vyšetřovatele nevzbudilo jedinou reakci, pozitivní ani negativní, tohle všechno na něj už zkoušeli jiný čímani, on jen vzal na vědomí, že svědek protokol signoval. Doufáš, že tu seš jako svědek, co jinýho bys byl?

Myslíš, soudruhu, že by ten Kašpar moh zkusit zdrhnout?

To ne, kam by šel? Teď v zimě… Bude ještě doma, vyspává, dělá na směny, dneska má až noční, to jsem si zjistil.

Tak jo, jedem! rozhod z ničeho nic plešoun a dvojice spustila akci jak perfektně seřízenej stroj. Kolikrát do tejdne tohle dělaj? Rozhodně dost často na to, aby byli sladěný. Pobočník zavolal kamsi telefonem, ať přistaví vůz, ne, nikoho dalšího nepotřebujou, zvládnou to sami. Šéf zatím otevřel skříň a před tebou, vůbec mu nevadilo, že tu sedíš a civíš, z ní vyndal dva popruhy na pistole. Zbraně měl v šufleti. Tu svou zastrčil do pouzdra, druhou položil kolegovi na jeho stolek. Ten mu zatím přinesl z věšáku kabát, svůj už měl na sobě.

Doufám, soudruhu Melichárku, že počítáš s tím, že budeš v případě potřeby svědčit?!

Ano, počítám, vím, co je moje povinnost, řeks a pokusil ses neprozradit, jak moc se ti do ničeho takovýho nechce. Ale víš, co musíš. Kdybys teď zaváhal, moh by Kašpar vyklouznout, navíc by se to celý mohlo zjančit a otočit proti tobě. Stává se to.

Tak padáme, pojedeš s náma, soudruhu.

Tos nečekal. S tímhle nechceš nic mít! Něco jinýho je svědčit u soudu, v ohrádce, mezi dalšíma lidma, s podporou socialistické zákonnosti v zátylku, ale přijet se soudruhy až do Onomyšle? Bejt přímo u zatýkání? Postávat tam jak nahej v trní, zkoušet bejt průhlednej a neradovat se moc hlasitě?

Neboj, vysadíme tě před vesnicí, řek vyšetřovatel a oba se synchronně zasmáli.

Vstal jsi. Stejně tě už studil zadek. Lampička na stole zůstala svítit.