2014 (4)

Salvetr ji přitlačí do sedadla. Ze stisku se nemůže vyprostit. Pochopila, že se něco děje. Auto zastavuje. Na otázku řidiče, kde to provedou, odpovídá Salvetr, aby jel dále, že mu včas řekne. Anna Felbabová chce využít zastavení auta k útěku, ale je vtlačena zpět do sedadla a okřiknuta, aby mlčela. Na otázky soudružky Felbabové nikdo neodpovídá.

Projeli obcí Chlum, zatočili k Ratajské oboře a auto zastavilo. Strohý hlas Salvetra jí přikazuje, aby vystoupila. Zdráhá se. Přidržuje se sedadla. Síly jí však nestačí. Je vyvlečena z auta a tažena za ruce k lesu. Znovu se ptá, co po ní chtějí. Dostává odpověď: Budeme tě soudit.

Mám dceru, odpoví.

Na tu si měla myslet dřív, říká Salvetr.

Před nimi je tmavá hromada chvojí, do které je vhozena. Nemá sílu povstat. Kužel světla baterky ji oslňuje. Slyší svoji obžalobu a ortel: Jsi komunistka, budeme tě soudit.

Úplnej doják, kurva, dobovej tisk v útoku na city čtenářstva. Ať s tim jdou do prdele, ať se dojímaj sami.

Barbucha je úžasnej, kde vyštrachal fotky z rekonstrukce činu? Černobílý snímky s velkým zrnem. V pravým horním rohu každýho z nich je razítko, nebo aspoň jeho kus. Červenej inkoust se za ty roky rozmazal, ale srovnáním všech štemplů jde nápis doplnit: Správa Státní bezpečnosti, Středočeský kraj, Okresní oddělení Kutná Hora. Vida, tak soudruzi se nám podepsali, vochcávali si svoje teritorium jako psi, nemohli si prostě pomoct.

Tenhle vysokej bude Salvetr. Dlouhej kabát, klobouk, hustý obočí, na tváři buď několikadenní strniště, nebo nějakej stín, případně následky vyšetřování, to je nejpravděpodobnější. Je soustředěnej a zamračenej, i když musel vědět, jak je to všechno komický. Zrovna asi předvádí, jak vlekl Felbabovou hloubějc do tmy lesa. Žádná Felbabová, tedy nějaká figurantka, co by ji hrála, ovšem v týhle fázi rekonstrukce nefiguruje, to by si soudružka zbytečně umazala sukni. Salvetr tedy ukazuje prázdnej hmat a vleče s sebou do lesa vzduch.

Muselo u toho zevlovat hejno papalášů, všelijakejch snaživců a podržtašků, stoupali si důsledně mimo zornej úhel fotoaparátu, ale byli tam, to já cítím. Snad jim z toho aspoň naskákala husí kůže, moc bych si to přála. Salvetr jim – aspoň podle týdle fotky – neukázal, jak to tehdy udělal, ale že by to udělal znovu. Každýmu z nich by to udělal. Sluší mu to, vztek chlapům vždycky děsně sluší.

Tady před hromadou chrastí postává ten, kterej mě zajímá nejvíc, řidič auta. Je rozpačitej, neví, co má rekonstruovat, jak se má soudruhům předvádět, spíš jen tak bezradně čučí – do prázdnýho klestí samozřejmě, Felbabová v něm neleží. Pokud na chlapech něco nesnáším, je to nerozhodnost. Chlap má vždycky vědět; i když ví blbě, je to lepší, než když tápe a stojí jak špatně vyřezanej svatej. Řidič na týhle fotce stojí zrovna tak. A stejně! Stejně je hezčí než Salvetr. Vyloženej krasavec, trochu dětskej typ a zároveň zasněnej, nedostupnej… Nesměje se, ale kdyby, měl by určitě dolíčky ve tvářích. Není divu, že za nim každá tak pálila. Nebyla bych jiná… Kdybych ovšem s ním neměla tolik společnýho.