2014 (2)

Krabička poslední záchrany, právě teď příde její čas. Šprcguma (její čas teda nepřichází), nějaký eura, v bločku napsaný nejdůležitější kontakty (trochu zašifrovaný), alobal, dobíječka, paralyzér, stará nokie a nepoužitá sim karta – zrovna ty dvě teď potřebuju. Dám je k sobě a rázem je ze mě novej člověk. V padesátejch letech se pokoušeli lidi přejinačit, přetavit v novýho člověka tomu říkali. Mně k proměně stačí takhle málo.

Ještě můj rituál, odbydu si ho pokaždý, než jdu do akce. Nikdy jindy, i když by se třeba šiknul, to by se vochodil, potřebuju zachovat jeho výjimečnost. Zasmradím pokoj šalvěji, čupnu si na zem před rituálně umístěnej iPad a mrknu na jedno z těch motivačních videí, který mám stažený v jeho paměti. Dneska to bude klasika: Kapa o pango haka z finále Světovýho poháru z jedenáctýho roku. V akci samozřejmě nikdo jinej než All Black. Pěsti, jazyky, oči… Blesky a řev. Teď je můj čas, tohle je moje chvíle. Ka tu te ihiihi, zvítězí naše převaha!

Zápas začíná i pro mě, nastupuju na lajnu! Je čtvrt na deset ráno a telefon zvoní. Zvedli ho po čtvrtým zazvonění. To je dobrý znamení, čtyřka znamená v japonštině smrt.

Ano? Tady deník Haló noviny.

Uvažovala jsem o tom už předem, nebudu zdravit čest práci, nedovedla bych to věrohodně vyslovit. Dobrý den, mohla bych mluvit s někým z redakce? Měla bych pro ně nějaký návrh.

Přepojím vás.

Na ústředně to cvaklo (kdo ví, jestli nemaj pořád předpotopní analogovou), zachrastilo a po pípnutí se ozval ženskej hlas.

Dobrý den, tady Linda Červená. To mám bejt já, aspoň pro tudle chvíli, pro tudle akci.

Co si přejete? Sakra, baba se mi ani nepředstavila, možná jsem to zvorala, ale já si tenhle rudej nick prostě nemohla odpustit. Klid, půjde to dobře, převaha zvítězí.

Chtěla bych pro vás napsat článek.

O čem by měl být?

O vraždě Anny Felbabové, to byla funkcionářka, kterou…

Já znám ten případ, odpověděl hlas. No jistě, aby ho soudruzi neznali, dělaj z Felbaby druhou Horákovou.

Já bych nechtěla ani tolik psát o událostech dvaapadesátého roku. Mě by hlavně zajímalo dopadení pachatelů (to slovo jsem říct musela, jinak by to neúčinkovalo, omlouvám se vám, lidi) o šest let později. Sehnala jsem člověka, který tehdy podal svědectví jako první. Bez něj by soud vůbec neproběhl, i když pak při něm nevystoupil. Chtěla bych psát o tom, jak se pak změnil život jemu samotnému i celkově lidem v oblasti.

Mluvíte o…? a redaktorka Haló novin jen tak z fleku a bez přípravy vyslovila méno člověka, po kterým Barbucha několik měsíců pátral a po němž teď já jdu. Tak to je totálně v piči.

Ano, blektla jsem.

Zaznamenala moje zklamání: Říkala jsem vám, že ten případ znám. Poslyšte, o vraždě soudružky Felbabové jsme samozřejmě mnohokrát psali. Když se u jejího pomníčku v Ratajském lese konají na výročí té hrozné události vzpomínkové akty, vždycky je tam náš redaktor a fotograf. Sama jsem tam několikrát byla, je to silné místo… Z pozice soudního procesu jsme nicméně tu kauzu ještě nepojali, ten pohled by mohl být nový. Váš hlas zní mladě – kolik je vám roků?

Řekla jsem přibližný číslo.

I vaše mládí by mohlo být zárukou jiného přístupu.

To si teda piš, ty rudá bestie, pomyslela jsem si skoro nahlas.

Nakonec proč ne? Máte pravdu, víc než o věci samé je dneska třeba psát o jejích dopadech. To je opravdu podstatné, jen pak bude mít prolitá krev svůj smysl.

Takže to berete? snažila jsem se radovat.

Znáte naše noviny? odpověděl hlas otázkou.

Abych se přiznala, úplně pravidelně je nečtu, zahrála jsem menší rozechvění. Jako bych se komisi u zkoušky doznala, že vodíkový vazby v nukleovejch kyselinách jsem zrovna moc důkladně nestudovala, ale všechno ostatní mrskám na jedničku.

Byla to správná odpověď, rudoška na druhý straně linky a světa se usmála (poprvé) a řekla, že tomu rozumí, ani ona sama nestíhá přečíst všechno, co kolegové napíšou. Máte s žurnalistikou nějaké zkušenosti? začla vyzvídat, a mně bylo jasný, že se chytla. Kráva.

No, popravdě to není žádná sláva. Dřív jsem byla aktivní na facebooku (to jsem fakt byla, ale dáma by se nebetyčně divila, co jsem tam psala), ale teď bych se chtěla soustředit spíš na opravdové psaní. To byl obzvlášť vyvedenej termín, redaktorka jen zamručela blahem. Abych to nepřehnala, mohla by z toho mít orgasmus. Ale jestli se ptáte na studia, žádnou žurnalistiku nemám, o to jsem se ani nepokoušela.

To naprosto chápu, tenhle typ „studia“ (je obdivuhodný, jak dokázala vyslovit i ty uvozovky) člověku stejně k ničemu není, spíš ho jen zkazí, nebo v nejlepším případě zpozdí, mrouskala se soudružka.

Tak já tu reportáž zkusím udělat, ano? nadchla jsem se. Redaktorka mi řekla přibližný rozsah textu, poradila mi, ať tam dám nějaký přímý řeči (bez obav) a řekla, do kdy by zhruba chtěla mít text v mailu. Bezprostředně jsem přikývla a okamžitě ty pitomosti zapomněla.

Můžu vás ještě poprosit o nějakou akreditaci?

Jakou akreditaci?

To jsem teda zblbla, to je asi něco jinýho, ta kráva jsem já. Aby mi prostě věřili, že pro vás píšu, blekotala jsem tentokrát naprosto přirozeně.

Soudružka se mnou měla svatou trpělivost, vysvětlila mi, že akreditace je fakt něco onačejšího (nepochopila jsem co), ale já že nic takovýho nepotřebuju. Soudruzi si asi věřej a název bolševickýho plátku mezi nima funguje jako šém, kterej otvírá všechna srdce na koronárních jednotkách.

Slečno kolegyně (říká mi kolegyně!), musím vám ale říct ještě dvě důležité věci. Jednak vám v tuto chvíli nemůžu slíbit, že text skutečně zveřejníme. Zatím jste pro nás nic nepsala, bude tedy záležet na kvalitě dodané reportáže. Ale zdá se mi, že máte ve věcech celkem jasno (to teda mám!), a my to když tak dotáhneme spolu s vámi a vaše jméno se v našem deníku nakonec skutečně objeví. (To máš teda recht, jednou se tam objeví, zatím jen netušíš, v jaký souvislosti.)

Tomu rozumím, předstírala jsem zájem o pitomý písmena v pitomejch novinách.

A za druhé, s placením to nebude žádná sláva. Nemáme za sebou žádné miliardáře, uchichtla se, jsme chudá redakce a honoráře podle toho vypadají. Už jsem chtěla říct, že to napíšu klidně zadarmo, ale včas jsem si uvědomila, že mezi rudejma není nikdy nic zadarmo. Jasně, mně jde o věc, nelhala jsem, kdyby mi to vyšlo aspoň na cestovný a provolaný minuty, bylo by to fajn.

To jistě ano, honorář v řádu stokorun vám samozřejmě nabídnout můžeme. Ale znovu zdůrazňuju, až podle kvality textu. Poznačte si ještě číslo mého osobního mobilu a jméno, roztála na závěr redaktorka Soňa Kejzlarová.

Obojí jsem si poznačila opravdu důkladně.

Na shledanou.

Ka mate! Ka mate! Můžu zemřít, můžu zemřít.

Ka ora! Můžu žít!