1958 (2)

Později nebudeš na těchhle pár měsíců vzpomínat rád, z paměti je skoro vyždímáš. Hodně věcí šlo až nezaslouženě dobře, kdybys věřil na osud, moh bys to brát jako jeho dílo. Ale nebylo v tom uspokojení, dostával jsi mnohé, ale to, cos skutečně potřeboval, ne, to ti nikdo dát nemoh. V komunismu bude každej mít podle svejch potřeb, učili tě na politickým kurzu. Zvládnuls ho za pár večerů, byla to podmínka, abys moh nastoupit na vedoucí práci. Říkal sis někdy, kdyžs cestou domů ze Zruče túroval pragovku pětistovku (tu sis pořídil z několika prvních vejplat), že zažíváš takovej komunismus naruby – máš všechno, co ani nechceš, bereš hrstma, ale stejně…

Konečně jsi přestal dělat poskoka v dílně na podrážky, povýšils. Dílovedoucí je důležitej post, ale tobě nevyhovoval, pořád někde shánět materiál, dohadovat se s dělníkama, vysvětlovat, že musej na noční za pár korun, když hoří plán… S chlapama to ještě šlo, ale ženský? A kdo mi bude hlídat doma parchanty, vy, soudruhu? řekla ti taková klidně a tys byl namydlenej. Nebyla to žádná výhra, sám jsi cítil, že se pro to nehodíš, i soudruzi vejš to viděli.

Zavolali si tě. Soudruhu Melichárku, ty máš cit pro lidi, řekli ti v kanceláři. Sázavan potřebuje spolehlivého kádrováka. Budeš mít na starosti kolektiv, vést evidenci pracovníků, proklepnout ty nové, abychom tu neměli nějakej šmejd, těm, kteří odcházejí do penze, poděkuješ za odvedenou práci…

Vzals to, co by ne. A nebyla to špatná pozice. Jakou práci sis udělal, takovou jsi ji měl. Neflákals to, abys jen občas vyplnil výkaz a poslal ho nahoru. Prošel jsi starou, snad ještě baťovskou evidenci a zaved novou, nezkoumal jsi jen, jak dotyčný plní plán, ale taky co říká, co si myslí. S několika takovýma ses musel rozloučit, zavolals ho k sobě, rozsvitils lampičku na stole a řek: Jistě víš, soudruhu, proč jsi tady. Nebo taky: Soudružko; i ženské byly někdy takové. Většinou už věděli, co jim povíš.

O lidi nouze nebyla, pracovníků jak maku, lidi se stěhovali, přelívali, nejeden venkovan, co dal pole družstvu, skončil ve městě, někteří úředníci se za těch pár let ve výrobě naučili, že práce nesmrdí, študáci kolikrát taky zůstali raděj u stroje. Za měsíc za dva jsi ani nepotřeboval kouknout do šanonu, o lidech na provozech i v kanclech jsi věděl. A měl jsi na dílnách svoje zdroje.

Taky sekretářku ti přidělili, plavovlásku Andělu, okatou holku, vlasy na římana připálené pod elektrickou ondulací, na nohách šedej mor. Někdy si nalakovala nehty, ale stejně to nebyl žádnej výstavní kus. Vůbec sis s ní nevěděl rady, do čeho ji zapojit? Jiní by možná věděli, ale ty takovej nejsi, všechno jen čistě pracovně. Ale co? Důvěrný informace jsi jí svěřovat nechtěl – a jiný jsi vlastně ani neměl.

Makals. Do Onomyšle jsi jezdil akorát na noc, někdy ses natáh jen v kanclu na kanapi. Mohs tak aspoň zajít do hospody Na Pohoří a smočit si po šichtě rty. Co doma? Prázdnej barák, naproti mladí Filzakovi, v hospodě bys ani neměl ke komu přisednout. Tady ve městě je to jiný, lidi se znaj míň a zavedou řeč s každým.

Onomyšl se změnila. Po soudu tu konečně založili družstvo, tolik let jančili, že to pro ně není, a najednou to šlo celkem bez strkanic. Za tebou se ale pořád dívali úkosem. Pozdravili, to jo, ale srdečné to nebylo. Kdybys je měl ve fabrice, pakovali by se všichni.