1958 (1)

Nic už nebude jako dřív, tím spíš se ale ty musíš chovat stejně. Jako by se ti nepřevrátil svět rubem na líc. Tvoje radost musí bejt tichá, ještě tišší, než bejval tvůj vztek. Jak dobře ses ho naučil skrývat. I s radostí se naučíš hospodařit podobně, nenápadně, neukazovat ji. Zůstane tak jenom tvoje.

Žádnej ti to neřekne do vočí, ale celá ves tuší, kdo pro Kašpara poslal Státní bezpečnost. Buď tě někdo viděl vylízat z auta, nebo se domysleli. Rozhod ses, že nebudeš pátrat, nebudeš se domejšlet kdo a proč a jestli, nehodláš ztrácet čas včerejškem. Na tebe konečně čeká zítřek, zrovna jak o tom děti ve školách recitujou básničky. Možná i ty teď budeš mít svoje děti, máš tu možnost. Kašpar se už domů nevrátí, to by v tom byl čert. A Majka, Kašparova Majka, zůstane doma sama… Ne nadlouho.

Dobrej večír, pozdravils lokál co možná nejobyčejnějc.

Možná jsi do toho dal přece jen moc snahy, příliš ses pokoušel zahrát před chlapama Pepka Melichárka, jakej bejval ještě před tejdnem. Jasně, seš neupřímnej, všichni jsou, jen to hrajou dýl než ty, od března, od května, od února… Ty s tím teprve začínáš. Seš ale učenlivej, brzo dostihneš jejich třídu. Dobrej večír, povídám, zkusils to hlasitějc.

Ani napodruhý jsi neuspěl. Hospoda na okamžik ztichla, ale rychle začala dál hučet svejma řečma. Všechny jsou křivý. Žvaněj na oko, čekaj, co uděláš, jestli se šupem otočíš a zavřeš za sebou zvenku, nebo vejdeš do hospody mezi sousedy, který o tebe nestojej. K prvnímu stolu pod pípou, kde sedávaj statkáři, najisto nezasedneš, tam se chodí jen na pozvání, jednoho si k sobě zavolaj, projednaj s ním, co probrat chtějí, a dotyčnej se zas pakuje. Bylo by to gesto vzít si k nim židli, dřepnout tam bez ptaní. To si ale nikdo nedovolí, ani ty, alespoň ne teď, možná za půl roku, za rok… Támhle hrajou chlapi mariáš, tady je plno, a k mladejm si sednout nepůjdeš, to bys byl všem jenom pro smích.

Pivo a režnou, popošel jsi k hostinskýmu. Jako vždycky, dodals, aby viděl, že je všechno při starým. Na pípě čekaly čtyři skoro dotočený půllitry, karbaníci dopíjeli a už se jim tu vařila další runda. Ne pro tvý zelený oči, ale aby tě měl fofrem z krku, jeden z těch jejich škopků pošoup hostinskej k tobě, jen do něj čůrnul trochu pěny. A panáka ti nalíval zády. Straní se tě, sígr. Koule na to, aby ti nenalil, ale nemá, kdepak, to nikdo, když je teď Kašpar v loji.

Režnou ti hospoda postavil vedle piva. Vyhýbá se ti pohledem, raděj zírá na mucholapku nad výlevkou. Je černá mouchama. Jako by neměl nic jinýho na práci, strhnul ji z lampy, až se rozkymácela a stíny v sále se rozpohybovaly. I tvůj stín se chvíli houpal v rytmu s ostatníma. Panáka jsi do sebe vyklopil rovnou u pultu, druhýho si dáš doma z flašky.

Posadil ses ke dveřím k malýmu stolku, kde sedávaj ti, co se staví jen na skok, hodit do sebe chlast a nezdržovat se řečma. Celou hospodu měls před sebou jako na divadle. Jen herci byli otočený zády nebo bokem. Čučels jim na zátylky a žádnej se nekouk po tobě. Bojej se tě, nebo tebou pohrdaj? dumals. Spíš se bojej, jsou to zbabělci, aspoň teda většina. I ty by ses hrbil, víš přece, co dovedeš, když se dáš do věci. Napil ses ještě jednou, pořádně. Ba ne, pohrdaj tebou. A co? Z toho se nepoděláš. A že budeš chlastat v hospodě sám? To je zanedbatelnej prd! Stejně sem moc nechodíš, a budeš chodit ještě zřídkavějc. Jsi sám, nevadí, vždycky jsi bejval. Nechals ve sklenici třetinu nedopitýho piva a minci jsi položil na podtácek. Odešels a ani nepozdravil. Stejně by neodpověděli.