2014 (1)

Společná chodbička, mísa, prkýnko, umyvadlo a sprcháč, dvě postele ve dvou cimrách – a to je pomalu všechno, co tohle apartmá člověku poskytuje. Pominu-li ovšem atraktivní výhled na kotelnu, průvan pod nedolíhajícíma oknama (mezi panely naštěstí ještě netáhne), skříň a židli, ovšem žádnej stůl. Ani mikrovlnka – můj mobil se tak bude muset obejít bez svýho obvyklýho pelíšku, a tudíž dál i bez baterky. Já spím tady, ukázal Karel na jednu cimru, ty budeš tady, na druhou.

Bezva, teď si fakt potřebuju zalízt a nabrat síly pár hodinama, kdy nebudu nic řešit. V klidnějších dobách se tomu stavu říká spánek. Abych si ho mohla pustit, potřebuju se ještě rozhodnout, co dál. Zejtra to pak jenom udělám, to bude ta atraktivnější část výkonu. Teď toho mám plný kecky, do pelechu půjdu na prasátko, i zuby to dneska vydržej bez štětiček. Ale jako každej exulant musím svýmu hostiteli nejprve poskytnout pár základních informací o sobě. Zjevně i o tom, co jsem mu nevyklopila na Josého chatě. Známe se pár hodin a já se mu nasáčkovala do pokoje a do života. Je formát, že mě tu nechá. Prej tak dlouho, jak budu potřebovat. No uvidíme, až se dozví, o co mi fakt jde.

Bágl jsem si mrskla do svý cely, umyla si ksicht – ne kvůli hygie­ně, ale kvůli zahnání zlejch duchů spánku – a sedla si na Karlovu židli do Karlova pokoje. On trůnil na posteli a ani se nepokoušel předstírat, že dělá něco jinýho, než že by na mě čekal, dost dychtivě.

Jsem v průseru, oznámila jsem mu. Podíval se na mě tázavě. Ale ne, nejsem těhotná, to mi fakt nehrozí, něco horšího, vyrabovali mi bejvák.

Policie?

Seznámila jsem ho s realitou. Karel na mě zíral jak na zaříkávače stonožek. Všechno pro něj bylo úplně nový, neuvěřitelný, a stejně nic nerozporoval, jen se divil.

Nikdy jsem o podobné skupině neslyšel. Proč po tobě ti mladí komanči jdou? No vida, začal používat moji terminologii, to jsem ho infiltrovala opravdu zdárně. Musím do toho jít, riskovat. Tohle je Rubikon. Úběžníky, odkud není návratu, dnes nepřekračujeme činem, ale řečma. A já ho teď taky překročím. Budu mluvit jen o sobě, naši skupinu nechám stranou. Nezdržuju se podrobnostma, dost zjednodušuju, a mluvím výhradně o Josém, o žádnejch minulejch. Pozorovat koutky Radostovejch rtů je pohled pro bohy. Zezačátku ještě poměrně ztopořený, i když to byl úsměv přirozenej jak nucenej výsek. Brzo se ale zasunuly hluboko dolů, až někam do krku. A to jsem používala hyperkorektní výrazy jako sledování, dopadení a odplata. Tak už to ví, s čím jdu po Josém a co mu udělám. Trvalo to pár minut. Co s tím udělá on?

Popošel k oknu, kdyby pod ním tolik netáhlo, možná by ho i otevřel, aby se nadejch čerstvýho (no čerstvýho, prostě studenýho) vzduchu a čučíc do tmy se ujistil: Chceš mi říct, že tvým záměrem je ho zabít?

Zabít a předtím důkladně vysvětlit, proč se mu to přihodí, přitakala jsem.

Proč?

Karle, sám víš, že v týdle zemi je spousta nepotrestanejch lumpů, který ničili lidi a přeživším pak do zblbnutí tvrdili, jak sloužili lidstvu. Jde o to, aby pochopili sami sebe – a právě v tom jim strach pomůže, rozkopne všechen ten balast, věčně mrtvou ideologii a mýty o vlastním životě. Nemusím ho děsit roky, stačí chvilka před smrtí. Potřebuju jen vyhmátnout rozhodující okamžik – když ho sama vytvořím, je snadnější ho nepropást.

Je to už stařec, ještě starší než já.

Má cenu zabíjet je i na smrtelný posteli, prolezlý klidně všema rakovinama světa. Dokonce i tehdy, kdyby jim to mělo umenšit trápení, pokud by o to ovšem sami nestáli, to jistě ne. Vždycky je třeba udělat to, co sami nechtějí, aby jim to aspoň jednou v životě totálně nevyšlo. A když tahle prohra bude to poslední, co prožijou, zamázne to do jistý míry všechny jejich předchozí výhry. Kdybych jim dala víc času, jejich strach by otupěl. Je to jako s láskou, ta se taky nedá vydržet věčně. Intenzita každýho citu prostě časem poklesne a tohle já nesmím dopustit. V tomhle nejde dělat kompromisy. Nevím jak ty ve Švédsku, možná ses obešel bez nich, ale já jich mám za sebou až moc: ve škole, v práci, ve vztazích, všude samý kompromisy… Aspoň v něčem se potřebuju bez kompromisů obejít. Kdyby tu aspoň elementárně fungovaly soudy, nemusela bych se plížit nocí tmou, ale dělala bych nadějnou krávu někde na fakultě nebo beznadějnou krávu u kasy v supermarketu. Ale ony nefungujou. A někdo fungovat musí.

Mluvíš, jako bys s tím sledováním už měla nějaké zkušenosti, prohlásil.

Jsem fakt vypatlaná, rozjedu se a emoce mě prozraděj. Tak jo, jedeme dál z kopečka. Karle, promluvila jsem k jeho zádům, ten člověk, po kterým teď jdu, nebude první. Otočil se na mě, ale jen hlavou. Bylo jich víc, proto po mně teď jdou, ne kvůli tomu našemu chataři. O něm, myslím, ještě nevědí, proto musím bejt rychlá.

Koho jsi – chvíli hledal slovo – už popravila?

Já neříkám popravila, prostě jsem je udělala. Ty ména ti moc neřeknou, žil jsi jinde…

Ale sledoval jsem situaci tady, nechával jsem si posílat noviny, pak jsem čet internet, skoro denně, otočil se ke mně už celým tělem. Za zády měl velkej černej flek – svět. Světlo mu zdůrazňovalo postavu, na svůj věk kvalitní proporce.

Stejně je znát nebudeš, malý ryby jako ten z chaty.

Vysvětluju co a jak, ale stejně Radostovi kecám. Jako bych to dělala všechno sama, to bych ale musela bejt superžena, což rozhodně nejsem. Bez kluků, hlavně bez Barbuchy, bych nezvládla nic, a je otázka, jestli to bez nich zvládnu teď.

Musela u toho být policie.

Byla tam, aspoň někde, myslím. Pro moji práci je šílený, že nefungujou soudy, ale naštěstí v týdle zemi nefunguje ani policie, pokusila jsem se o vtip.

Takže vy chcete toho chataře opravdu zabít?! vrátil se Radosta mimoděk k vykání.

Copak mi pořád nemůže uvěřit? Jasně že jo, dneska jsem si to tam byla obhlídnout, abych poznala terén. Pomůžeš mi?

Já ho nepřijel zabít!

Já jo. Pomůžeš mi?

Mlčel, dlouho mlčel. Znovu se obrátil čelem k Praze. Zabíjet ho rozhodně nebudu.