2015 (2)

Tentokrát se vás sešlo zhruba pětadvacet, počítáš mezi to i redaktora z hlavního města. Škoda, že s ním nebo místo něj nepřijela Soňa Kejzlarová, má asi v redakci jiný úkol, něco aktuálního, ne tuhle dávnou historii. Pro spoustu lidí je to zavátý čas, proto sem přestali chodit, představují si naivně, že žijí v tom roce, jaký ukazuje kalendář na jejich stole. Jak šeredně se pletou. Zeptala by ses Soni na všechno ještě jednou, znovu, třeba by ti řekla něco víc než po telefonu, třeba byste spolu našli klíč k tomu, co se tady stalo – ne před tou spoustou let, nedávno.

Rok od roku je tu míň známých. I míň účastníků. Pořád tu ale jsou, v tom zůstává naděje. Těší tě, že tu bývaj taky mladí, tentokrát dva tři sotva dvacetiletí pětadvacetiletí s nějakým transparentem, přijeli dost možná vlakem, to se cení. Pamětníci ovšem mizí, rozhlídneš se, jsi tu jediná, kdo to celé pamatuje od začátku. V první řadě jsi u pomníčku své mámy stála i v dobách, kdy tu byly zástupy, sami pamětníci. Tehdy se vražda ještě nemusela připomínat slovy, připomínala se husí kůží; krev ještě nezaschla, burcovali řečníci z malé tribunky, sbité den předem z kulatiny. Dnes je tady poslanec ze sněmovny. Mluví dobře, s apelem, vysvětluje, kdo skutečně roztáčel kola násilí. Posloucháš ho, vnímáš slova, která už stejně znáš. Z malých reproduktorů se nese jeho hlas mezi stromy, možná až k silnici, kde všichni nechali auta, i ty svou dacii.

Stojíš hned vedle něj, ne, dnes mluvit nebudeš, co nového bys vyprávěla? ale sama tvoje přítomnost je podstatná. Jsi už stará ženská a přitom se na tebe všichni pořád dívaj jako na dvanáctiletou, hledají v tobě holku, dceru oběti. Je to správné a přitom tak paradoxní. Zezačátku nebyl den, kdy by sis na matku nevzpomněla, na její sliby, že až dokončí všechnu tu práci, najde si čas pro tebe, že spolu někam pojedete, aspoň do Kutné Hory do cukrárny. Dnešek vlastně ani neexistuje, musíme ho celý věnovat zítřku, říkala matka často – citovala něco z novin, nebo to měla z těch svých věčných školení? Sama to jednou pochopíš, a ještě mi poděkuješ, říkala už podle sebe. A teď mi dej pokoj, mám co dělat, nejsi na světě jediná.

Posloucháš soudruha poslance, jak mluví. O paměti, že kdybychom zapomněli, ztratíme se v nicotě, jsme jako na moři, nevidíme břeh a vzpomínky jsou náš jediný azimut. Nesmíme zapomenout, nebo nás vlny obrátí a vítr bude hnát, kam se mu zamane, stejně jako žene ostatní, kteří nechápou a bloudí. Je naším úkolem držet směr, taková je naše odpovědnost vůči padlým, ukázal řečník na pomník tvé matky, i vůči těm, co převezmou kormidlo po nás, ukázal na ty mladé s transparentem. Zatleskali mu, jeden z nich i hvízdl.

Byly doby, kdy tu bylo plno novinářů, dnes nepřijedou ani z okresního tisku. O to je důležitější nepovolit. Matka se spletla, budoucnost nevystavěli tehdy v padesátých letech jednou pro vždy, pořád je potřeba ji bránit, ten boj nikdy neskončí. Nesmíme ale při vší té práci zapomínat na mladé, nejde jen o to vytvořit jim podmínky, ale zapálit je, získat. Je dobře, že tu jsou. Koukají po tobě, nebo si to jen namlouváš?

Teď mluví soudruh poslanec o tobě, sehneš hlavu, nemáš tyhle řeči ráda, dřív ses tu i několikrát rozplakala, od té doby se ví, že se v tobě nemají moc rejpat. I dnes řečník rychle přešel na soudruha, kterého jsme tu ještě nedávno potkávali, býval pravidelným účastníkem našich setkání, posíláme Josefu Melichárkovi pozdrav do léčebny v Klatovech, kde, jak věříme, se o něj starají tak, že třeba už za rok tu zase bude s námi. Potlesk.

Ne, Pepa tu už s námi nebude, nemá smysl si nic namlouvat. Ani o té péči, kterou mu v eldéence poskytujou. Kdoví jestli mu aspoň vymění pleny?! Leží, nepohne se, nepromluví, ani doktoři prý nevědí, jak je zasaženo mozkové centrum. Jestli jen nekomunikuje, nebo ani nemyslí, nevnímá. Děti, které by za ním chodily, nemá. Snad si v Klatovech za ty roky udělal nějaké kamarády. I ty jsi jeho kamarádka, i ty za ním musíš někdy přijet.

Nejlíp s informací o tom, že rozumíš tomu, co se mu na tomhle místě loni na podzim vlastně stalo. Bývalí kolegové z obvodu šetřili ty pokácené stromky na jeho chatě jen jako přestupek, ale opravdu se do toho zakousli – a stejně nic, nikdo nic neviděl, neslyšel. Není divu, Melichárkova chata je bokem, aby se člověk na takovém místě dneska bál.

Pepa se jistě bál, v posledních chvílích určitě. Ano, byla to mrtvička, ale nějaká podivná. Navíc se tam motala ta holka, ta údajná novinářka. Svůj článek redakci nikdy nedodala, a tobě se zdá, že ani dodat nechtěla, byla to nějaká nečistá hra. Soňa ji dokonce vůbec nikdy neviděla, jen Pepa, ale ten už nepromluví. A ještě ty, samozřejmě. Sestavila jsi za čerstvé paměti její identikit, dětská tvář, divné oči. Tak mladá, kdoví jestli už byla volit? A komu to tam vůbec hodila?

Nejhorší na věci je, že ty stromky a vylomený zámek na chatě (Ostatně, co bude s chatou? Možná by ji Melichárek rád prodal, ale jak, když je teď bez pohybu, beze slova? Propadne majetek nakonec státu, tomuhle státu? To by byla věčná škoda.), že tohle jsou pro policii jediné známky násilí, co po tom dni zůstaly. Upozorňovalas vyšetřovatele na Pepovy ostříhané vlasy. Vždycky si na své hřívě zakládal, slušelo mu to v ní, proč by se najednou sám stříhal? A zrovna na tomhle místě? To nemá nejmenší logiku. Když jsi ho tady ten večer našla, ležely tu jen prameny jeho vlasů, nůžky (úplně obyčejné) a on bez sebe, podchlazený, zmrtvělý, podělaný.

Posloucháš soudruha poslance, co stojí vedle tebe. Ale vlastně ne, neposloucháš. Sebe posloucháš.

Na vraždách jsou dnes noví lidi, neznáš je, neznáš ani nikoho, kdo zná je. Poslouchali tě jako každýho z ulice, marněs jim říkala, že seš taky od fochu, i když jen z obvodu, kejvali hlavou a lžičkou si míchali kafe. Žádný násilí, žádná vražda, dotyčnej je navíc dokonce živej, tak o čem tady vedeme řeč?

Ta holka, Linda Červená, její jméno jsi nikde nenašla, pravděpodobně bude vymyšlený, nezdála se ti hned od začátku. Říkala jsi Josefovi, když jsi to ráno k němu na chatu přijela, ať všechno zruší, ale on ne, vyloženě měl chuť se s ní bavit. Přitom nikdy nebyl moc na ženský, ani na tebe to nezkusil, a přitom moh.

Jakou roli ta Červená hrála? Nebyla to ona, kdo zmasakroval Pepův ovocný sad? Byla to lupička, extrémistka, nebo narušená osoba? Nebo jen mladá holka, která chtěla napsat pravdu do novin a pak, když Pepa dostal na místě starých vzpomínek záchvat, zpanikařila? Jistě, neměla utéct, měla mu pomoct a pomoc zavolat, ale mohlo to tak být: lekla se a pláchla. Neomlouvá ji to, ale vysvětluje, je to neodpustitelné chování, ale není to ublížení na zdraví s následkem trvalé invalidity.

Zůstávají tu ale dvě věci, které na vraždách ani neposlouchali. Sama jsi viděla, jak Melichárek s tou holkou nastupují do bavoráku. Sama jsi slyšela, že chtějí nejdřív sem k pomníčku. Ale tady se auto nenašlo, zůstal tu jen nemohoucí řidič. Auto stálo v lese, kilometr od Pepovy chaty. Ta holka musela po tom všem sednout za volant… A pak ty vlasy! Jaký smysl mají ostříhané kadeře?

Pokud v tom ta holka má prsty, najdeš ji. Nedopřeješ jí klid. Víš, jak vypadá, a ona to o tobě ví taky. Bude nervózní a udělá chybu. Nakonec ji najdeš. Budeš pátrat, věnuješ tomu čas. Dlužíš to Melichárkovi – i on se věnoval případu tvé matky. Šest let tehdy trvalo, než vypátrali její vrahy. Ani tahle holka neunikne. Máš dost času a třeba se najde někdo, kdo ti s tím pomůže. Fakt se ti mladí na tebe koukaj.