1958 (4)

Neseděls úplně vzadu, ale stejně jsi v Onomyšli vystoupil z autobusu poslední. Nechals ostatní vylízt dřív, aby se rozsypali jako zrní do svejch krmníků. Ani nezakdákali, někteří na sebe aspoň pokynuli, na tebe nikdo, ani když šli kolem tvýho sedadla uličkou. Ani ty ses nesnažil. Tohle není správnej čas na pozdravy.

Až doma, za zataženým závěsem, se začne mluvit. Jak bylo na soudě? Jak by mělo bejt? odsoudili je, od toho tu soudy jsou. Kdyby je chtěli pustit, nemuselo by se to vůbec konat. Několik smrtí. Někteří se odvolali, ale bez naděje, spíš jen z trucu, sami musí vědět, jaká hodina uhodila. A dlouhé tresty…

Představte si, psal jsem si čísla na lístek, když to vyhlašovali, a cestou domů spočítal, řekne další z těch, co byli v Hoře u toho. Dohromady dostali přesně sto let! Skládali se na to po částech, velkejch i malejch kouscích, a takhle to náhodou celý vyšlo. Nebo to bylo bez náhody?

Jiní nemluví, rodina z nich nemůže dostat slovo, jako by stáli v ohrádce a snažili se nepromluvit. Vědí, že lež jim neuvěří a pravda nepomůže. Tak mlčí a chápou, že jim nepomůže ani to. Až po kafi nebo po štamprdli se před svejma rozpovídají. Hrůza, tolik životů, tolik let…

Ty nemáš doma s kým dát řeč. Kromě dvou tří vdov seš jedinej ze vsi, kdo žije v baráku sám. Sestra umřela na konci války, to nebyla dobrá historie. Když armáda odjela, snosila máma všechny její věci na hromadu a zapálila je. Aby po holce nic nezůstalo; kdyby vůbec na světě nebyla, nemrzela by její smrt nikoho další roky. Tak aspoň všechno pryč, věci do ohně, co se dá prodat, ke kupci. A nevzpomínat, jít dál.

Bráchové šli. Nečekali a odešli si vzít po Němcích, vydali se spolu někam k Reichenbergu, na místě se rozdělili, každej je dnes ve svým, i děti už mají, jednou jsi je viděl. Stačil jeden rok a vaši chalupu vylidnil: sotva jsi zůstal s matkou sám, umřela. Ne už v divokým boji kdesi u slepejch ramen Labe jako sestra, ale tak, jak se má, doma a v posteli. Umřela na žal, někdo vykládal. Jak to mohli vědět, když u toho nebyli?

Hodně se o vaší rodině po vsi navykládalo, pak už jenom o tobě. Říkali jednou v hospodě, že neumíš s druhejma žít, že ti to prostě nejde, jako někdo neumí pořádně vzít do ruky kosiště. Copak byli v tvojí hlavě? Co oni vědí o těch letech bez druhýho člověka, o Vánocích, o narozeninách, kdy jen objednáš chlapům v hospodě rundu, a to je celá sláva. Mejlka, ty umíš bejt s druhým, chceš ho, jen nechceš ledaskoho. O Majku stojíš, o žádnou druhou. Tohle je láska! Ne ty vaše rodiny!

Stojíš před Majčiným, obešels ho i z boční cesty. Dům je bez člověka v něm. Nesvítí se, neozývá se nic. Že by se Majka nechala dovízt a zalezla hned do kanafasu? Těžko, zatopila by a ještě teď by se z komína kudrnatil kouř. Zkusíš to ještě, vezmeš za kliku – a skutečně, je zamčeno. Klepat nemá cenu. Barák se sám neotevře.

Kde je Majka? Přijede ještě v noci? Jela jinam? Kam asi? Pro děti do Janovic, to by mělo svůj smysl, řekne jim o tatínkovi, poví o jeho smrti jako o něčem, co ony už stejně tuší. Vypovídá se, asi i vypláče, ženské jsou takové. A pak přijede. Vrátí se domů i s dětma a za nějakej čas zase začne bejt veselo. Už tu radost cítíš.