2015 (10)

Chtělo by to zase nějakou haku. I dneska je to velká akce, jiná než dřív a možná stejně náročná. Tentokrát bez krve, vzteku ale bude možná tolik, co jindy. Třeba se přidaj i další pocity, nějaký nový, nevyzkoušený.

Místo válečnýho rituálu mám s sebou dneska Agni. Jsem vyjukaná, Bosňačka sedí za volantem celou dobu. Kdyby byla unavená, prej si řekne, abych ji vystřídala, ale ona unavená nebude, tím jsem si jistá. Případně si neřekne. Bez týdle ženský bych byla totálně v loji, pomáhá mi od první chvíle, co jsem do Lipska přijela. Měla bych to někdy otočit a pomoct jí, určitě je toho spousta, co za ní zůstalo v Bosně k řešení…

Zrovna teď se sice motáme na nějaký křižovatce v polích před Klatovama, ale jinak se cítím totálně zorientovaná.

Kudy dál? zeptá se Agni, a než to najdu v autoatlasu (golf navigaci nemá), klidně zastaví, vyřadí na neutrál a nevyšiluje. Se shovívavým pohledem na kýč převlečenej za českou krajinu vyčká, dokud nenajdu, kde jsme, a neřeknu, že jedem doprava. A pak se nerozjede jako blázen, jen postupně přidá. Tak to mám ráda. Všechno je pod kontrolou.

Nahoru se mnou tentokrát Agni nepude, tohle bude příliš osobní. Jasně, ona nemluví česky, ale intonace hlasu je univerzální kód. Bojim se, že budu před Josém nejistá, mohla bych si dokonce i ufňuknout.

Nelituju, jak jsem s nim zametla v Ratajským lese, zasloužil si to, zasloužil by si víc, příbuzeneckej poměr na klasifikaci viny nic nemění. Nelituju ani toho, že nemůže mluvit, jsem spíš ráda. Kdyby žvanit moh, určitě by to totálně pohnojil: vzpomínkama vyzobanejma jak rozinky z pudinku, kecama, co by se hodily akorát tak na nástěnku v bolševickym pasťáku, výčitkama a ublížeností. Tenhle koktejl nesnáším. Akorát bych se zase spravedlivě vztekla.

A tohle já nechci, toho už bylo dost. Na druhou stranu neplánuju ani velkou smiřovačku. Nebude žádný navštěvování starouška a péče o umírajícího rekonvalescenta. Dneska to bude premiéra a derniéra v jednom. (Netvrdím, že mu třeba nepošlu pohled ke dni politických vězňů, ale jezdit za nim rozhodně nehodlám.) Jen mu prostě řeknu o všech těch letech bez něj a proti němu. Vysvětlím mu, že to, co jsem mu udělala v lese (spíš mu to udělal jeho strach), je prd proti tomu, co udělal on naší (tedy svojí) rodině. Sebe litovat nebudu, jak bych s tim jednou začla, těžko bych to do konce života stihla zastavit. Ale co moje máma?! Jak ta přišla k takovýdlemu fo­trovi, kterej neměl bejt tam, kde byl, a chyběl, když ho potřebovala? A babička! A děda! – myslím samozřejmě pana Kašpara.

Ale třeba to bude ještě jinak, až ho zmerčím face tu ksicht. Možná začnu porovnávat, jestli po něm nemám frňák nebo uši. Nebo nedej bože voči! Kdo ví, jak se to celý vyvine. Na rodinnejch sešlostech nikdy předem nevíš, kdo se s kym porafe nebo sčuchne. Já nikdy na takovým sedánku nebyla, tak mám před sebou otevřený všechny možnosti.

Tentokrát půjdu normálně na vrátnici, už se nebudu muset plížit vejtahem na prádlo. Zazvoním na sestru, a až se dokymácí k okýnku recepce, jednoduše řeknu: Přišla jsem na návštěvu za panem Melichárkem. Můžu dál?

A vy jste kdo? zeptá se mě sestra, takhle to sestry dělají.

Možná to nedokážu sama vypustit z huby, ale ona mi snad pomůže: Nějaká přízeň?

Kejvnout dovedu, přihlásím se k tomu dědictví tiše a jasně. Jo, jsem zkurvená přízeň.

Jsme tady. Vjíždíme na parkoviště před špitálem. Je tu plno, couráme se pomalu uličkou, hledáme volnej flek. Rozhlížím se, naviguju. Agni, dívej: Támhle vzadu se uvolnilo jedno místo, jedem tam. Zrovna odtud vyjíždí nějaká mazda.