1952 (2)

Jsme tu jak v pasti, kdyby nás chtěl někdo vybrat, nemáme kudy zdrhnout. Posrals i tohle!

Drž hubu!

Himlhergot, buďte zticha oba!

Tři muži, kteří mají co skrývat, se skutečně nesetkali na nejlepším místě. Na Horní ostrov vedou jediné schůdky, směřujou sem z mostu, kudy teď odpoledne spěchají ze šichty desítky dělníků a úředníků, už aby byli doma, už aby byli v hospodě. Pojďte aspoň trochu stranou, vyzval své kolegy ten, který se jakžtakž kontroloval. Trojice se protáhla kolem křoví a stanula na západní špičce ostrova. Labe pár desítek metrů předtím rozříznuté plochou nízké země se tu zase klidně spojovalo do jednoho proudu. Jako by se vůbec nic nestalo, za chvíli nebylo na hladině po jizvě ostrova ani památky. Heršvec, sem je zase vidět z Podskalí, zanadával jeden z trojice. Všichni si zapálili. Nemělo cenu courat někam dál, jen by vzbudili další pozornost.

Podělals to! Úplněs to dojebal, zopakoval Josef Kašpar. Klepal se.

Tak já ti něco povim, odpověděl mu Antonín Salvetr. Koukal přitom na řeku, jako by to říkal kaprům. Posrals to ty. A jistě víš kdy. V tu chvíli, když tě ta děvka poznala.

Já nemoh vědět, že mě zná. Já nevěděl, že je to ona, když jsme se na ní domlouvali.

Kdyby ses nekurvil s každou sukní, nestalo by se to, hovořil dál Antonín Salvetr k rybám. A víš, co už vůbec nechápu? Jaks moh vlízt na takovou šeredu, navíc komunistku?! Jak se ti vůbec moh postavit, to by mě fakt zajímalo?!

Chlapi, nechte toho, todle nikam nevede, okřikl je ten třetí.

Co jsem měl dělat jinýho než vystřelit? Felbabová tady Kašpara prostě poznala, řekla jeho méno, pamatovala si nějakou jejich drbačku, nepokoušel se Salvetr ovládat.

Byli jsme dohodnutý, že jí jen svážete ruce a ostříháte ji. Aby se do vsi vrátila s hanbou, aby všichni viděli, co je zač, aby se lekla a přestala škodit, připomněl Jan Pták.

To už bylo na Salvetra skutečně moc, vjel do něj oheň. Tys tam v Ratajským lese nebyl, vůbec nemáš co vykládat! Mně a Kašparovi ta svině nijak osobně neškodila, jistě ti nemusím připomínat, komu dělala z života největší peklo. Tobě! To ty sis nás na tuhle práci sjednal, tys už to nemoh vydržet, byli jsme tvoje jediná naděje, říkals. Vzpomeň si, není to tak dávno. Teď si můžeš bejt aspoň jistej, že tě už votravovat nebude.

Neměli jste ji zabít, jen vyděsit. Začne vyšetřování, už začalo. Poslouchal jsem na pohřbu dvě hodiny řeči o tom, jak zakroutěj diverzantům krkem. Máme bejt odstrašující případ, chápeš? zlobil se Pták.

Vyšetřování mohlo klidně začít, i kdybysme ji jenom vostřihali. Třeba by se nezalekla, jak sis to vymaloval, ale naopak by se ještě víc vztekla. Třeba by to bylo všechno jenom horší, ušklíb se Salvetr.

Taks to neměl brát.

Trojice se na chvíli odmlčela, každý po svém se vydal do vzpomínek.

Řikám ti, že jsem zasáhnout musel, pokračoval střelec v řeči. Pořád ještě nevychladl. Ta svině Kašpara poznala a on nebyl schopnej udělat vůbec nic, jen tam stál a čučel – stejně jako teď. To jsem se měl Felbabě omluvit, oprášit jí sedýnku a hodit zpátky do chaloupky? Nebo radši rovnou na StB do Hory, aby nás mohla začerstva udat a nezdržovalo se to? Případně ji moh tady kašpárek rovnou v lese ještě jednou přefiknout a vyznat jí horoucí lásku, ne?

Nech toho.

Nenechám! Udělal jsem to jediný, co jsem udělat moh. Ta situace byla naprosto bezvýchodná a nebyl jsem to já, kdo nás do ní dostal. Ty, Ptáku, sis nás zjednal, a tebe, Kašpare, identifikovala. Zapříčinili jste to vy dva. Měli byste mi děkovat, to já vás chráním! Vy si pořád myslíte, že válka skončila těma pitomejma šeříkama. Hovno, boj pokračuje, Stalin proti Západu, každej se musí rozhodnout, kde stojí. Jsme v týlu protivníka a vedeme partyzánskej boj. Je správný zabíjet nepřítele.

Byla to ženská, máma od rodiny!

Tys na tom pohřbu nějak moc poslouchal bolševický kecy, Ptáku. Byla to kolaborantská svině, kolik lidí zničila, nejen tebe! Je to sotva tejden, cos mi skučel na rameni, že tě přivede do hrobu, zařídila ti zvýšený dodávky, rozeštvala ti manželství. Už si nepamatuješ? Přijels kvůli tomu za mnou na Kladno. Jasně, kdyby byla normální doba, soudil by ses s ní. Ani soudit by ses nemusel, taková jako ona by nikdy nad tebou ani nad druhýma neměla žádnou pravomoc. Ale normální doba není!

Odmlčeli se. Řeka tekla neslyšně, z Podskalí ani z Kolína, zdá se, je nikdo nepozoroval. Byli na ostrově sami. Je to docela hezký místo, kdyby se tu sešli kvůli něčemu jinýmu, mohli by si toho všimnout. Na zemi se válelo listí ještě z podzima, na některejch lupenech byly dokonce patrný barvy. Žlutá, zelená, rudá… Sakra, zase ta rudá.

Nenechali jste tam žádný stopy? optal se už mnohem konstruktivněji Pták.

Nábojnici jsem v tý tmě nenašel. Nemoh jsem se tam hodinu ochomejtat s baterkou, aby si nás ještě někdo všim.

Zaházeli jsme ji klestím, promluvil konečně Kašpar.

Což bylo celkem k prdu, protože ji hajnej našel hned druhej den, podotkl Salvetr.

Chlapi, co budeme dělat?

Já na vás seru, jste sralbotkové, s váma se nedá nic podnikat. Nebudu čekat, až si pro mě přídou. Projdu přes linii…

Jako přes hranici?

… dyť to říkám. A nechám se zverbovat na Západě. Nebude to dlouho trvat a budu v Československu zpátky. Přes Šumavu sem vtrhne americká armáda a mně už nebude nikdo vyčítat, když popravím nějakýho zrádnýho bolševika.

Tohle nebyla poprava.

Ale byla!

Možná za to dostaneš od Amíků i metál, ne?

A víš, že je to možný? zazubil se Salvetr. Každopádně tu odmítám dál hnít.

Utíkáš, protože máš na krku vraždu, vole, odhodlal se Pták.

Tak v tom případě bys měl zdrhat taky, protože ty máš na krku organizaci tý vraždy, nedal se Salvetr. Už měl těch řečí tak akorát. Až vás dva chytěj, pokuste se dostat na Bory. Tam vás přijdu se spojeneckou armádou osvobodit o pár dní dřív, než kdybyste práchnivěli někde v Leopoldově. Pokud vás ovšem rovnou neodkrouhnou.

Měli bysme si domluvit nějakou verzi, kdyby nás vyslýchali.

Mě nikdo vyslýchat nebude! Tys, Ptáku, pořád nepochopil, že to já budu vyslýchat je!