1958 (2)

Už to nezvořeš. Stačilo pár hodin, vyspat se mezi tím, a ráno zavolat na správné místo, brnknul tam kolega ze skladu – poddůstojník. Budou se už k tobě chovat jinak než včera, bude tě očekávat sám ředitel špitálu. Měl jsi sto chutí nechat ho chvilku čekat, ne dlouho, jen pár minut, aby poznal, že včerejší incident není odpuštěn, že po tý drzý sestře ještě pudeš, ale pak sis řek, co je ti do chlapa, co je ti do baby, jde přece o Majku, čím dřív tě k ní pustí, tím líp. Stepovals přede dveřma ředitelovy kanceláře deset minut před druhou a po šesti a půl minutách jsi to stejně nevydržel a zaklepals.

Soudruh ředitel na vás čeká, tudy, prosím. Sekretářka ví, jak se chovat, dokonce i kávu ti nabídla. Odmítl jsi, nechceš se tu zdržovat, vezmeš ředitele pod pazuchu a alou na poporodní oddělení.

Dobrý den.

Dobrý den, posaďte se. Ředitel tu není sám. Klábosí s ním nějaká ženská v bílým plášti, podle barvy doktorka. Přišels fakt moc brzo, řeší tu asi nějakej případ, domlouvaj se na operaci, jak vykuchat pacienta…

Promluvíme si tady u mě. Kolegyně – ředitel vyslovil nějaký méno a tys ho buď hned zapomněl, nebo rovnou přeslech – je primářkou na oddělení, kam jste se včera pokoušel dostat.

Aha, omluví se ti, že tě zdrželi, dobrá, ty ale nechceš slyšet kecy ani vědět, že tý sestře zkrouhnou prémie a nevypíšou přesčasy, nehodláš se zdržovat, potřebuješ za svou ženou, za dítětem, které se narodilo, vám se narodilo, tobě! Dumals nad tou křivdou, nad tou radostí, když sis uvědomil, že sedíš v křesílku a ředitel mezitím zmlknul a mluví ta ženská.

Co to blábolí? Choulostivá věc…, starali jsme se…, ztráta pro všechny… Cože? Byla zamlklá, přišla k nám těsně před porodem, už měla stahy a skoro s námi nekomunikovala.

To mluví o Majce, o tvé Majce?

Holčička se narodila zdravá, byla malá, dost pod váhu, ale to dokážeme dohnat.

Holčička? Máš dceru, Melichárku, tak jsi táta, konečně jsi!

Dítě pilo, rodička měla málo mléka, a my malou od začátku přikrmovali, umělou stravu neodmítala, a to se později ukázalo jako podstatné.

Holčička…, jaký jí dáš méno? Nebo ji snad už Majka pojmenovala sama?

Rodička zůstala nadále apatická, když jsme k ní dítě přivezli na kojení, projevila o něj zájem, ale nemluvila, ani s ním, ani s námi.

No jistě, co by zrovna vám měla vyprávět?

Nedalo se předpokládat, že udělá to, k čemu pak došlo.

Co to ta ženská v bílým vykládá? Co prosím? řekls konečně něco nahlas.

Soudruhu, tys paní primářce nerozuměl?

Obrátil ses na ředitele. Co tady pořád vysedáváš? Dávno jsi měl být u své ženy, u svých holek! A zatím tady dřepíte a vedete nesmyslný řeči.

Nedalo se tomu předejít…, stalo se to ve vteřině…, byla tam sama…

Byla sama, jistě že jo, chyběl jsi jí dlouho, ale teď jsi přece tady! Přestal jsi dýchat, vyvalils na ředitele oči, pak na primářku, pak zase na ředitele. Mlčeli, uhýbali pohledu, koukali kamsi na koberec, na zeď, jinam. Mlčeli a tys teprve teď zaslechl větu, kterou jeden z nich vyslovil před hodnou chvílí. Putovala k tobě někudy prostorem, dávala si na čas a konečně dorazila k tvejm uším. Přišla se zpožděním a stejně dřív, než se na ni dalo připravit: Je po smrti, nešlo jí pomoct, mrzí nás to.

Je po smrti?

Ano, exitus konstatovala právě tady paní primářka, měla zrovna službu, řekl ředitel.

Exitus, to je smrt, pronesl jsi formulku, která ti umožnila aspoň částečně něčemu porozumět. Teď jsi zíral na koberec ty. Už jsi dýchal. A pak ses zeptal: Která z nich je mrtvá?

Soudruhu, ty nás vůbec neposloucháš. Marie Kašparová spáchala sebevraždu, udělala to čtvrtý den poté, co porodila.

Proč zrovna čtvrtý den? napadlo tě a taky jsi to vyslovil. Ty dva se podívali po sobě, bylo v tom neskrývané pohrdání, takové, které se nedá dokázat, vytknout a které přesto je. Pohled, jaký dobře znáš, za ty roky sis ho osvojil.

Promiň, soudruhu, ale proč se o Kašparovou tak intenzivně zajímáš? odhodlal se ředitel.

Je to moje, byla to moje…, osobní důvody, protlačil jsi z krku ven.

Já dostal informaci, že jsi tu dnes služebně, proto se s tebou takhle bavíme, neformálně, viďte, paní kolegyně.

Jak služebně? nechápal jsi.

Že jste Kašparovou sledovali, připomněl ti ředitel.

My jsme… Já přijel za ní…

Chápu, nemusím vědět všechno, ctím služební tajemství při postupu bezpečnostních složek. Ale nemůžu si nevšimnout, jak tě, soudruhu, ta zpráva zdrtila. Ta ženská musela být asi důležitý element pro vyšetřování.

Co to tady všichni melou? Když je Majka po smrti, kde je její tělo? Musíš ho vidět. Kde je její tělo? řekl jsi už skrze hlasivky.

V krematoriu, spálené. Stalo se to před týdnem, posílali jsme vám přece hlášení, copak jste ho na Bezpečnosti nedostali? divil se ředitel.

To ty se divíš! To ty nechápeš. Co bys taky měl pochopit? Žes přišel pozdě? O pár dní, o čas, kdy ses babral s prodejem baráku a s nesmyslnejma výkazama ve fabrice? Tohle máš pochopit? Jak to po tobě můžou chtít? Jak…, řekl jsi nahlas a víc než jedno slovo jsi ze sebe už nedostal.

Jak zemřela? naklonil se k tobě ředitel. I o tom jsme vás přece informovali. Skočila z okna, ze třetího patra porodnice. Dopadla hlavou na chodník, rukama zřejmě ani netlumila dopad, byla na místě mrtvá.

Tak tohle jsi opravdu vědět nechtěl.