2014 (4)

Čaj, teda tu břečku v otlučenejch skleničkách od hořčice jsem položila na lištu krbu. Oheň už slušně řádil, teplota nezadržitelně stoupala k dvoucifernýmu skóre, za chvíli se možná přestane kouřit od huby.

Humus, zhodnotila jsem úroveň našeho stolování.

Pohostinnost na úrovni reálného socialismu, popsal to on po svým.

Usrkávali jsme vařící blitky, já to spíš předstírala a o sklínku si jen hřála prsty; i přes rukavice mi dost zkřehly. Chata voněla syrobou, myšinou a dřevem. Čekala jsem, jestli začne první. Začal.

Beru naše setkání jako náhodu, a to jako náhodu šťastnou. I když, popravdě, zpočátku jsem se dost vylekal, myslel jsem, že jste zlodějka, nebo, co hůř, třeba vnučka majitele chaty. To doufám nejste, že ne? Zasmáli jsme se tý pitomosti. Začínám rozumět, že máte s majitelem chaty otevřený účet. Polknul. Tolik ho nenávidíte?

Ten člověk je náramnej hajzl, prohlásila jsem.

Zcela souhlasím. Já tu jsem z podobné motivace. Můžu se jen dohadovat, co o něm víte. Já toho vím dost. Někdy si říkám, že až moc, v nevědomosti by se mi žilo snáz. Ale já to vím, s tím už člověk nic nenadělá. Vědět je často nepohodlné, je to závaží.

To naprosto chápu. Spousta lidí má plnou hubu řečí, že pravda osvobozuje. Prdlajs. Pravda zavazuje!

Přesně tak, pravda je úkol. Jsem už starý člověk, nemám toho moc před sebou, ale tuhle práci ještě ano. Slečno, naklonil se ke mně, člověk, kterému patří tahle chata, velmi ublížil mé rodině, i mnoha dalším lidem. Mnozí už jsou mrtví, většina z nich… Ale já ještě nejsem. A on taky není! Napil se čaje. Vy to nepamatujete, ale padesátá léta byla hrozná. Nemůžu říct, že bych emigroval jenom kvůli němu, ale kdyby ho nebylo, a jemu podobných, zůstal bych pěkně doma a nemusel bych vést své dva životy – jeden tady a ve vzpomínkách, druhý tam a v přítomnosti. Věřte mi, že žít takhle rozdělen vyčerpává. Vy jste mladá, může vám to celé připadat jako odepsaná minulost…

Poprvé jsem s nim nesouhlasila.

Po roce osmdesát devět, když jste tu měli revoluci, jsem pořád čekal, kdy na tyhle soudruhy dojde. Náš chatař je docela malej pes, ale i tak se dost naštěkal a párkrát kousnul do krvavýho masa. Nikdo ale nepotrestal ani ty největší vlčáky. Žádnýmu se nic nestalo.

Další nesouhlas, ale jen potichej. Víte, co je nejhorší? řekla jsem nahlas. Že se ty hajzlové ani nebojej! doplnila jsem jeho rozbor zásadním poznatkem.

Já tu jsem právě proto. Tak to mě fakt překvapil. A potěšil.

Přijel jsem ze Švédska kvůli tomu, aby se ten chlap začal konečně bát. Dluží mi to totiž, řek s tváří nasvícenou plamenem z kradenýho dřeva.

Zazdálo se mi, jestli se na chviličku nezalek, že před neznámou trochu přestřelil. Rychle jsem ho uklidnila: To se mi líbí. Jak si ten strach konkrétně představujete?

Odfrknul si. Asi jste zaregistrovala dole v sadu tu spoušť. To já ty stromky posekal. Kejvla jsem. Původně jsem uvažoval to tady celé zapálit, ale to by mohlo vypadat jako nešťastná náhoda, nebo zahlazení stop po krádeži.

Navíc by moh bejt pojištěnej, že? podotkla jsem.

Vidíte, ani mě nenapadlo takhle uvažovat. Těch stromů je mi líto, ale je to způsob, jak ten člověk může pochopit, že cosi nejede po jeho cestičkách, že mu někdo chce něco připomenout, zneklidnit ho.

Usmála jsem se na něj. Už poněkolikátý za posledních pár minut. Pozor, Dítě, dneska se zubíš víc než za celej minulej lunární měsíc dohromady, aby ses nějak moc neroztlemila. Ještě jsme se ani nepředstavili, mně se říká Dítě.

Vstal a podal mi starosvětsky pravačku. Dítě? To není moc přiléhavá přezdívka pro tak atraktivní ženu. Mé jméno je Radosta.