1952 (2)

Seděl na farářově židli, na tom jediném jakžtakž pohodlném místu k sezení, sotva ale důstojný pán otevřel dveře, vstal a přesedl si na štokrle. S omluvou. Ve tmě byl vidět jenom ten pohyb, ne sama postava, takové přítmí bylo. Nesvítil, samozřejmě že ne. Jak by mohlo jít z téhle místnosti světlo, když se kněz, jediný přiznaný obyvatel kobky, šel právě projít po venku?

Říkal ještě něco? zeptal se ten ve stínu.

Už nic, všechno pověděl tady, však jste ho jistě slyšel.

Ani na mě se víc nevyptával?

Mrzí vás to?

Možná trochu. Ale i těší – to hlavně.

Kněz si svlékl kabát a sklepl z něj venkovní syrobu. Teď už mohl rozžnout, nejdřív samozřejmě zatáhnout závěsy. Je mu zatěžko se zastavit, po těch kilometrech chůze, potřeboval by ještě nějaký pohyb, ne hned zmrtvět za stolem. Připadal si jako hračka na klíček, jako vrabec na poli, který poskakuje naprosto bezdůvodně, červy nežere, nikam neletí, jen čimčará a hopsá a neumí spočinout. Otec Jonáš otevřel dvířka do vedlejší místnosti, do skladu brambor, neměl by je odtud brát, nejednou mu soudruzi zdůraznili, že nejsou jeho, nýbrž družstevní, ale když si jich kněz škopíček vezme, dřív než dočista shnijí, komu tím ubere? Jíst už teď asi nebude, ale připraví jich pár na zítřek, na polívku. Překročil deku shrnutou v koutě a vybral pár ještě dobrých.

Máte dvě škrabky, důstojný pane? optal se ho ten na stoličce, když se kněz vrátil do pokoje.

Nemáte už těch brambor za celý den dost? projevil svou účast duchovní pastýř. Nebyla chvilka, aby na toho muže při rozhovoru s Janem Ptákem nepomyslel. S obavami o jeho záda, leží tam vedle na bramborách už kolik hodin, o jeho plíce, jak je sklep studený, o hluk, který by mohl způsobit neopatrným pohybem. A přitom právě díky Ptákovi se o něm dotyčný kdysi doslechl…

Chci vám pomoct.

Nemám dvě škrabky, nemám ani jednu. Škrabu brambory jen nožem, vysvětlil kněz a podal Antonínu Salvetrovi ten větší, co měl v šupleti. Kněz rozprostřel na stole noviny a po chvíli na ně padl první odkrojek. Salvetr se postavil vedle a taky začal s prací, se svým dílem na ní.

Stojí vedle člověka, kterému za těch pár dní vyprávěl o mnohém. Když tu byl před hodinkou před dvěma ten, se kterým to všechno prožil, zůstal vzadu za zdí. Neozval se, nedal se poznat, neřek: Kamaráde, dívej, jsem tady! Představ si, já jim utek. Při transportu z výslechů, vezli nás krvavý do vězeňskýho špitálu, vyčistit hnis, sešít rány, nabrat sil a za pár dní postrkem zase zpátky. Když autobus zastavil na křižovatce a šofér kouk do mapy nebo nějakýho výkazu, vysklil jsem kopancem okno a skočil do toho skla. Myslel jsem, že si běžím pro smrt, ale ne, nečekala tam na mě. Eskortoval nás takovej holobrádek, třasořitka s kvérem v ruce. Buď mě nechtěl střelit, nebo netrefil. Pálil jak na Matějský, volal za mnou, ale neběžel. Snad musel zůstat u těch druhých, aby se mu taky nevypařili. Já už neměl o co přijít, pořád mě bili, kamaráde, chtěli informace o skupině převaděčů přes hranice. Bylo snadný o tom mlčet, protože já šel přes čáru sólo, bez kontaktů. Čím víc jsem opakoval pravdu, tím víc mě třískali, až jsem někdy sám zapochyboval, jestli to nakonec přece jen nebylo jinak. Ale ne, nebylo, šel jsem sám, znáš mě, jsem sólista. Ty bys mi věřil. Měl jsem na krku nedovolené opuštění republiky, možná vyzvědačství, ale žádný mord, na ten se mě ani nezeptali. Chápeš to? Ale víš ty co? O vězeňskej život já nestojím, ani o rány. Rozhod jsem se pro risk a s Boží pomocí to vyšlo. A tebe pustili, Ptáku, kamaráde… Bylo to taky tak těžké?

Nic z toho Antonín Salvetr příteli neřekl, jen si ten dialog přehrával v hlavě. Pouštěl si ho dokola jako gramofonovou desku, znovu a ještě jednou.

Pták říkal, že se vrátí domů do Smrku, chce prý vést nenápadný život, vzpomněl si kněz nad další bramborou.

Kdo může vést nenápadnější život než já? pomyslel si Salvetr, slyšet kamaráda přes dveře a zůstat hnít na bramborách. Jistě, nechtěl přítele vydat nebezpečí, je na útěku a tenhle režim umí paragraf o neoznámení používat. Ale faráře zrovna takové hrozbě vydal. Vyptal se na něj lidí a šel za ním. Protože věděl, že neodmítne? Protože si chtěl v aspoň relativním zázemí setřídit plány a naplnit břicho? Protože potřeboval někomu položit otázku: Nejsem přece jenom vrah?