1952 (3)

Předklonit se, napřed jednu nohu, pak zadek a nakonec druhou nohu. Už dobře ví, jak se do auta leze, za posledních pár let se to naučila. Stejně si pokaždý vzpomene, jaký to bylo poprvý, ještě za protektorátu. Jeden pro ni přijel autem a ona, vyjukaná, se málem zula, aby mu vevnitř nezasvinila, myslela, že se to tak dělá, stejně jako u pánů ve městech. Botičky si můžeš nechat, ty jo, o tom ostatním, co máš na sobě, se ještě pobavíme, mrknul na ni ten od volantu.

Neměla by tu starou vzpomínku tady soudruhu tajemníkovi říct? (Samozřejmě bez toho závěru.) Zasmát se spolu, to sbližuje. Raděj ne, ještě by se moh začít vyptávat, co to bylo za člověka a proč k němu Felbabová vůbec lezla. Nepochopil by to, dost možná nebyl z takový chudoby jako ona. Nechá si zážitek pro sebe, nebude se o něj dělit s nikým. Budoucnost patří možná všem, ale minulost je jen její.

Dobrej večír, pozdravila řidiče na sedadle před sebou, jen co dosedla. Viděla mu akorát zátylek a uslyšela zamručení, dost nevrlý. Asi měla říct Čest práci, tihle jsou na to zvyklí, pomyslela si. Co je jí ale do nějakýho šoféra? Tajemník si sed dozadu vedle ní, vepředu na sedadle spolujezdce leží něco roztahanýho, navíc jí chce po cestě ukázat cosi v lejstrech. Anna si položila kabelku na klín. Když jeli kolem Ptákova stavení, mrkla, jestli má rozžato (neměl), a hned jak dojeli na asfaltku, pokusila se v papírech, co jí soudruh strkal pod nos, něco zahlédnout. Už se zešeřilo. Na písmena by teď nebylo dobře vidět ani od stolu, auto sebou na hrbolatý cestě házelo, lejstra v rukách soudruha poskakovaly, a ona nedokázala zachytit najednou víc než pár slabik. Já to nepřečtu, už je tma, povzdechla si.

Nevadí, všechno se dozvíš v právej čas, soudružko, prohlásil muž po její pravici.

Byli už pár kilometrů za vesnicí, člověk by to šel víc než půl hodiny, auto je tu ve chviličce. Soudruh tajemník skoval papíry do aktovky, zaklapnul přezku a hodil ji na přední sedadlo. Dny se prodlužujou, ale pořád se stmívá brzo, řekla mu Anna. Neodpověděl. Taky nemáte lehkou práci, takhle se trajdat po večerech, co na to vaše paní? koukla, jestli má prstýnek, doma si nestihla všimnout. Ruce měl založený na břichu, nadzvedávaly se mu, jak dýchal, a na prsty nebylo vidět. A zase neřek vůbec nic.

Anna neměla tydle nemluvy ráda, dusej to v sobě a pak najednou vybuchnou, nic pro ženskou, nic pro život. Třeba právě proto je sám… Došlo jí, že s těmahle lidma má společnýho jen málo, jen tu jednu věc, jistě, tu největší, budujou spolu lidovou republiku, ale tím to končí, jsou každej z jinýho těsta. Někdy by si víc rozuměla s těma, proti kterejm jde. Třeba s Ptákem, jak by si s ním rozuměla, měla by jen jeho, ale on o ni ani nezavadí. Měl oči jen pro tu svoji, a když je teď v trapu, stejně se nezastaví u Anniných dveří. Všeho do času, ta změna přijde, a nebude to ona, kdo se změní.

A tihle? Kdyby bylo vidět do papírů, mohli by se bavit o tom, co je čeká na schůzi v Hoře, trochu se připravit, měli by téma. Takhle nemaj nic, jen společnej čas, a ten spíš dělí. Ještě že v Mrchojedech přistoupí soudruh Kváš. S tím bude o čem mluvit, s ním je vždycky řeč, dumala Anna Felbabová.

Podívala se z okýnka. Jeli špatně! Takhle se do Mrchojed nejede, koukla na muže vedle sebe. Zase se ani nepohnul, jen se maličko usmál – ale možná ne, měla ho z profilu a bylo šero. Každopádně mlčel. Měl jste to vzít na křižovatce doprava, křikla na řidiče před sebou. Vykala mu.

Jen klídek, paninko, jedeme úplně správně, prohlásil šofér, ani se neohlíd.

Znejistěla hned, jak si všimla, že jedou špatně, ale teprve teď dostala skutečný strach. Paninko! Co je to za člověka, že jí tak řiká, chudý ženský, komunistce? Je vůbec on sám komunista? Krutibrko, co je tohle za lidi? Co je to za auto a kam jedou? Chtěla na ně ty otázky vyřvat, když jí napadla další. Taková, která všechny ostatní přebila. Co to vlastně leží vepředu vedle aktovky? Musela sebrat všechnu odvahu, aby se podívala. Na sedadle spolujezdce leželo klubko režnýho provazu a velký špičatý krejčovský nůžky.

Sevřela kabelku na klíně a přimáčkla se ramenem na dveře. Kde je klika? A kdo je ten chlap vedle ní? Antonín Salvetr se tentokrát usmál tak, že se o tom nedalo pochybovat.