2014 (1)

Pokácet mu nějakou tu třešeň? Vylomit zámek? To je dost málo, ne?

Nejde o velikost zásahu, ale o jeho dopad, stačí jen trošek. K čemu by byla totální destrukce? Padne mu pár stromků a on znejistí. Znám ho, jak nebude po jeho, hned se začne ohlížet ve strachu.

Znáte ho? Fajn… A jenom proto si myslíte, že má nějaký svědomí, nebo něco místo něj? Chcete, aby znejistěl, bezva. Začne se konečně bát, to je chvályhodný, ale nebude vědět, čeho se bojí, pane Radosto, usrkla jsem břečku, která předstírala, že je čaj, ze sklínky, která se marně pokoušela vzbudit dojem, že je hrnek. Radosta – to méno znám z Barbuchovejch spisů.

Ano, slečno, nebude mít ponětí, odkud hrozba přichází. Ale za ty roky si jistě ve své hlavě vyrobil spoustu potenciálních mstitelů, měli by se mu zač odvděčit, na tom se asi shodneme. A teď se začne tou galerií procházet, a s každým dalším obrazem bude jeho strach mrazivější.

Možná… Ale tady primárně nejde o míru strachu, jde o jeho účel. On musí úplně přesně poznat, odkud ten mráz přichází. Potřebuje zjistit, o co konkrétně jde, a začít přemejšlet o vlastní zkurvený minulosti, ne o svejch obětech.

Vy mu tedy chcete nechat nějaký adresný vzkaz, výhružku? Nenechal mi čas na odpověď: Slečno, mně nejde o pomstu, já ho chci svým způsobem probudit, oživit jeho minulost. Lidi se mění a já mu chci dát ke změně příležitost.

Mně jde o pomstu! prohlásila jsem. Chvilku jsme mlčeli a srkali obarvenou teplou vodu. Věděla jsem, že se zeptá. Zeptal se: Jaký je tedy váš plán?

Přesná otázka, zajímá se o to, co chci udělat, a ne proč. Nevede pořád dokola ty ublíženecký řeči jako všichni tady, jak je to dneska celý nespravedlivý, pomoc. Radosta neroní slzičky do kapesníčku, není sentimentální, je praktickej. Uvěřil, že mám dost dobrejch důvodů po Josém jít, a nepotřebuje se ujišťovat, jestli byla ta křivda opravdu dost hnusná. To znamená, že i on má náležitý důvody, ani já je nepotřebuju znát, musím jim jen věřit, a to se už stalo. Jo, byla to od něj moc dobrá otázka, ale moje odpověď taková nebude.

Nemůžu se mu svěřovat, o skupině ani slovo. To by bylo zaprvý proti Barbuchovejm pravidlům, zadruhý žádná skupina zrovna (a mož­ná už napořád) neexistuje, a do třetice nebudu přece sakra chlapovi na potkání vyprávět o tom, že jdu někomu po krvi. Před chvílí řikal, že komunistický zločince v týhle zemi nikdo nepotrestal. Neví, chudák, že je to trochu jinak… Z toho omylu ho ale právě teď nemůžu vyvádět.

Můj plán je jednoduchej, ale nezlobte se, nemůžu vám ho povědět.

Odmlčel se, podíval se mi pátravě do ksichtu. Sakra, není to na mně vidět? Nevypadám jako vrah? Ne, že by to nějak vadilo samo o sobě (možná to ale vadí chlapům, cejtěj to nějak ze mě a pak se mnou nechtěj nic mít), ale je to dost nápadný znamení.

Zklamala jsem vás?

Trochu.

Já o tom musím mlčet, promiňte.

O sobě jsem vám toho řekl celkem dost, ale o vás…

Nezradím vás.

Napil se toho patoků před sebou. Dobrá, budu to respektovat. Mnoho jiného mi ani nezbývá… A teď myslím, že bychom mohli pomalu zvednout kotvy.

Sakra, úplně se stáhnul do sebe. Zblbla jsem to a přitom jsem nemohla jinak. Ale má pravdu, fakt bysme měli vypadnout.

Dobře, půjdeme, souhlasila jsem. Pokusila bych se o konverzaci, ale nic mě nenapadá…

Jste tu vozem? optal se. Mohl bych vás někam odvézt.

Vida, tak to snad ještě úplně neskončilo! Ráda s váma pojedu, díky. Nemám důvod mu neříct, že bydlím v Praze, je důvěryhodnej, mlčet musím jen o tom jediným.

Taky jsem přijel z Prahy, sjednal jsem si tam na těch pár dní, co tu budu, bydlení. Auto jsem nechal stát v lese kousek odtud.

Dveře jsme přivřeli a plot přelezli. Galantně mi pomoh vysápat se na plaňky. Šli jsme chvíli mlčky a za Josého chatou se ani ne­ohlídli. Radosta udělal, co chtěl, já viděla, co jsem vidět chtěla, hotovo šmytec. On skončil, já začínám.

Škoda těch stromků, ale chápu, že jste jinak nemoh. Dala jsem si záležet, aby to neznělo jako výčitka.

Stromy za nic nemůžou. Původně jsem chtěl posekat všechny, ale pak jsem si řek, že jich šest stačí. Třeba mi někdy někdo přičte k dobru, že jsem ty ostatní nechal stát.

Jste hodnej člověk. Ach jo, zase se na něj culím.

To nemůžete, slečno, vědět, nic o mně nevíte…

V duchu jsem hádala, co bude mít za auto. Něco z půjčovny, nebo že by přijel vlastním? Saab? Volvo? Když jsme došli k lesu, kde mezi stromy skrytě parkoval, přišlo mi to jako dost blbej vtip. Stála tam škodovka! Bílá oktávka se švédskou espézetkou. Pan řidič je prostě vlastenec.