2014 (2)
Mě snad vomejou! Ještě před chvílí jsem si růžově fabulovala, jak se José zatváří, až uvidí na dače vypáčený dveře, a prd: vchod do mýho bytu za těch pár hodin, co jsem nebyla doma, prošel úplně stejnou úpravou! Pokud bych chtěla vidět kyselej ksicht člověka, kterýmu šlohli soukromí, můžu se čumnout do zrcadla.
Můj byt je v suterénu jedinej, vedle akorát sklep, nahoru do přízemí je slyšet ztlumeně. Navíc se sousedama z baráku mám vysloveně vyvážený vztahy: oni serou na mě, já seru na ně. Zvonit na ně, že se mi stalo bebíčko, jestli neviděli toho, kterej mi ho udělal? To bych je jen potěšila a na Ježíška zrovna dneska vážně nemám náladu.
Vešla jsem dovnitř (je to ještě domov, nebo už jen prostor mezi zdma?) se sprejem v ruce a co možná nejtišejc. Jasně, byla to pozdní opatrnost, po schodech jsem dupala sloním krokem, kdyby tu někdo trčel, nemoh mě neslyšet a zbylo by mu dost času se nachystat. Uvnitř nikdo neni, byt je natolik kapesní, že to můžu očíhnout jediným pohledem ze strategickýho místa hned u dveří. Ještě kouknout na hajzl, tak, ani tam nikdo netrůní. Jsem tu sama, bezva.
Co udělat první? Je to jasný, aspoň provizorně zarýgrovat dveře. Neni to logický, ale pocit relativního bezpečí se dostaví i ve vyrabovanym bytě, jen co člověk opře zevnitř něco podstatnýho o dveře. Třeba polici, kterou někdo strhnul ze zdi a já ji teď kopla pod práh. Plní funkci klínu, kdyby někdo začal zvenku do dveří tlačit, jen by to víc zpříčil. Jsem tu zkrátka nedobytná! Bohužel poněkud pozdě.
Je tu šílenej bordel, hadry vyházený ze skříně, fuj, hrabali se mi ve spoďárech, obě kytky, co jsem měla, na podlaze, hlína vysypaná, rostlina vypadlá. Knihy roztahaný snad úplně všude, z některejch vyškubnutá vazba, elpíčka rozbrakovaný, dost jich rozlámanejch, snad na nich blbci dělali botama zátěžový zkoušky. Na záchodě vylomený prkýnko a hajzlpapír nacpanej do sifonu. Je to jasný, tohle nebyli zloději. A ani fízlové, ti by byt prohledali, zapečetili a dali na dveře tu pásku, jaká bejvá ve filmech. Nepotřebovali by se vyzuřit na věcech. Tohle vypadá na varování, nebo rovnou na trestnou výpravu. Měla jsem štěstí, že jsem nebyla doma, ještě bych se, kráva, bránila, a kdoví jak by to skončilo.
Svůj podpis tu nikde nenechali, ale nepochybuju, kdo mi tu řádil. Embéčka, mladý bolšani, rudý uhrovitý nadšenci, který po nás dobu pasou a už nás teda maj. Kurva, soudruzi, zrovna dneska! Na druhou stranu je to pořád lepší, než kdybych tu měla nasáčkovaný fízly, ty by se k zařízení chovali ohleduplněji, ale ke mně rozhodně ne. Maj chudáka Barbuchu, kdoví co s nim prováděj. Aspoň jsem ušetřená dilematu, jestli jít na fízlárnu ohlásit vloupání.
Když mi to seplo, hrklo to ve mně stejně intenzivně, jako když jsem prve uviděla rozlomenej zámek. Všechno vyházený, dveře do skříně vylomený, šuflata vytahaný, jen ten šuflík, kam dávám spát počítač, způsobně přivřenej. No jasně, není tu, noťas je v tahu a s ním i všechny moje informace. A taky jediná památka po mámě! Jasně mami, mám od tebe ještě nějaký korále, dokonce náušnice, ale ty já stejně nenosím, víš?
Flešku jsem měla dneska naštěstí s sebou, i když spíš omylem. Nějaký údaje mám stažený na ní, ale většinu jsem si nezálohovala. Nijak dramaticky to nevadí, je mi dost jasný, že José je svině a podrobnosti si nemusím do zblbnutí opakovat. Vim taky, kde ho hledat. Ale v tom kompu je originální Josého méno! Embéčka se domáknou, po kom jdu. Mám to zaheslovaný, ale to proloměj co nevidět.
Co teď a co potom? Popelnice za oknem se tváří jako vševědoucí buddhové, klidní, kulatí a prázdní. Co by ne: včera je vyváželi. A co já? Nervní, bez prachů a plná zmatků. Jdou po mně a brzo budou vědět, po kom jdu já. Třeba si budou chvíli myslet, že jen shromažďuju o Josém podvratný informace, i tak ho ale pravděpodobně budou varovat. Tohle soudruzi dělávaj. Nebo to bonznou policii? Asi ne, oni sami nejsou se zákonem zrovna kámoši, ale možný je úplně všechno. Musim sebou mrsknout, bejt rychlá a chytrá. To snad ještě dovedu, nebo to aspoň zvládnu předstírat. Udělám svou práci a zdrhnu. Nejdřív každopádně potřebuju zmizet z tohohle bejváku, už to není azyl, spíš past. Hodit do batohu pár hadrů, snad najdu kalhotky, v kterejch se mi nehrabali, podprsenku nepotřebuju, jen triko, mikinu, jedny korále po mámě si taky vezmu, pas, bezva, mám tu pas, toho si nevšimli…
Textovka. Zrovna teď mám čas vyřizovat textovky! Tahle je ale od Karabase. Potřebuju s tebou mluvit, naléhavě, hned. A do prdele, že by i jemu vyrabovali bejvák? A to jsem si myslela, že bych dneska mohla přespat zrovna u něj. Ideálně s ním.