1952 (3)

Poznal ho hned, podle zmoklé siluety, podle držení ramen, ještě nahrbenějších než dřív. Pane Jane, chvála Kristu, pojďte dál, přivítal ho kněz. Přece s ním nebude stát na zápraží – i když nejraděj by to provedl právě tak. Ještě se rozhlídne, jestli je příchozí sám, jestli ho nedoprovází nikdo z výboru ani od policie. I tak přináší chmurnou zvěst, kvůli jinému dnes lidi za farářem nechodí.

Dobrý den, důstojný pane. Ani žádnou předsíňku, kam by si návštěva odložila kabát a klobouk, tu otec Jonáš nemá. Pověsí mu to tedy na skobu nad kamna, aspoň to dřív vyschne a on bude moct zase jít.

Jak jste mě našel? optal se obyvatel kobky.

Doptal jsem se lidí, odpověděl Jan Pták. Nebylo třeba být konkrétní, k čemu další jména?

Není proč se ptát, cikorku si příchozí dá, zahřeje. Nic jiného tu farář stejně nemá, jen pár bylinek, co nasbíral v květu, bez proti hlenům, heřmánek na spánek, třezalku na nervy.

Máte to tu…, rozhlédl se Pták po místnosti a hledal přídavné jméno. Nenašel, věta zůstala viset ve vzduchu.

Rád vás vidím, pane Jane. Tolik je toho nového a starého skoro nic. Co pro vás můžu udělat?

Muž mu odpověděl nečekaným pláčem. Plačte s plačícími… Tohle otec Jonáš uměl, v tomhle byl skutečně dobrý. Nedokázal kázat, aby věřící zapálil, ani sám v sobě necítil tu plnou Boží radost, záviděl těm v semináři, kteří se zubili ze samé podstaty, že následují Pána. Pohřby mu šly vždycky líp než svatby. Někteří kněží těžko nacházeli pro zármutek slova, otec Jonáš hledat nemusel, stačilo mu s pozůstalými být a mluvit spíš míň než víc. I teď mlčí.

Ví, s čím Jan Pták přišel, zná ten příběh, ví mnohem víc, než vědí druzí z novin a z babských řečí. Jan Pták se nepřišel vyzpovídat, nikdy nebyl moc kostelní, spíš z musu, dokud chodili druzí, i on vzal za kliku kostela, a když po únoru chodit přestali, neskončil jako první, ale postupně přece jen. Ale teď je tady, a to má svou váhu.

Potřebuju s vámi mluvit, řekl Jan celkem navíc. Nemám s kým jiným, dodal těžce.

Proč si nepohovoříte třeba se ženou? optal se kněz. Musel se tak zeptat, i když tím přidal bolesti. To proto, aby ukázal, že neví o ničem, co se stalo ve Smrku v době, když ho tloukli někde po samotkách. Že neví, jak manželka od Jana Ptáka odešla, sbalila si kufr a nechala muže samotného.

Příchozí vzdychl a knězi pověděl, že má ženu kdovíkde. Nebyl žádný beránek, párkrát neměl ani k ráně daleko, ale odehnaly ji od něj až jedovaté pomluvy. V čele těch šiků stála Felbabová, komunistka, kterou pak zastřelili v Ratajském lese, jistě o tom důstojný pán slyšel.

Ano, slyšel. Nehovořil jste o věci, s kterou za mnou přicházíte, ani s kamarády?

Nemám takové, už ne…

Každý máme přátele, stojí při nás, i když třeba ani nevíme, promluvil kněz. Rád by dodal, že je to podobné jako s anděly, ale věděl, že velká slova nemívají účinek ani z kazatelny, natož pak od stolu. Já dnes budu vašim přítelem, řekl tedy. Co mi povíte, beru, jako by zaznělo ve zpovědnici.

Ta vražda, ten mord… Mám s tím co dočinění, těžce vyslovil Pták. Kněz seděl naproti se skloněnou hlavou, modlil se asi.