2014 (1)

Tonga, Ikale tahi. Když se řekne haka, spousta lidí si představí akorát novozélandský nadupance, pokud vůbec něco. Jsou ale i další rituály, třeba tenhle bojovej tanec z Tongy. Není v něm tolik zadržený energie jako u All Blacks, zase je výbušnější, zkrátka jinej. Pokoj očouzenej šalvěji, Ikale tahi z iPadu a můžu jít na věc.

Tak jednoduchý to dneska není. Nikdy není, tentokrát tuplem. Kluci jsou v báni nebo za horama, já jsem naučená obstarávat logistiku a řeči, ale byli to oni, kdo dělal tu hnusnou černou rudou práci. Já u toho většinou ani nebyla, nebo jsem stála stranou a tajně se klepala. Dneska to spadne celý jenom na mě.

Nezůstala jsem u něj, nechtěla jsem se vedle něj probudit a vlastně ani spát. Ta chvíle večer stačila, jemu i mně. Bylo to dost možná za hranou, ale dneska toho mám tolik před sebou, že na ranní rozpaky nezbude čas. Vzhledem k jeho věku a k mejm rozteklejm jahodám v kalhotkách se toho včera událo celkem dost. Za jinejch okolností by to pomalu nestálo za řeč, ale žádný jiný okolnosti v noci nenastaly, byly to vysloveně naše okolnosti, a ty něco znamenaj. Jasně, tohle nebyl počátek žádnýho vztahu, jen společná chvíle. Kdyby toho na něj bylo příliš, může předstírat, že má ze včerejška vokno. Já nic vysklívat nebudu. Byli jsme prostě vožralí, vynervovaný a osamělý. Taková banální kombinace.

Karle, seš vzhůru? zavolala jsem na chodbičce, sotva jsem na sebe u umyvadla nalila hrst vody. Můžu dál? Skrz dveře je slyšet všechno a přes matný sklo vidět skoro všechno, teď ale nevidím ani neslyším. Karle? Pro rohlíky určitě s úsvitem nepádil. Otevřela jsem dveře, ani tiše, ani hlučně, nevylekat a přece vzbudit. Je tu, chrní, stočenej v poloze, v který jsem ho tu v noci nechala. Karle, já jdu na to, popřeješ mi hodně štěstí? Ani se nehne. Do prdele, on se fakt ani nehne! Co to má bejt za faul? Karle, sakra chlape, co mi to děláš? Vezmu ho za rameno a překulím na záda, hlava následuje tělo se zpožděním, jako by byla částí volně přivázanou k celku.

Pár takovejch jsem už viděla, stejně si ale nemůžu bejt jistá, dokud nevytáhnu z krabičky poslední záchrany zrcátko. Jiný baby v něm zkoumaj svý smyslně napajcovaný rty, já zjišťuju, jestli mrtvola nevypouští alespoň neslyšitelnej záchvěv dechu. Protože je to mrtvola, nic vypouštět nemůže, to dá rozum. A Karel dneska mrtvola je. Leží to jako mrtvola, vypadá to jako mrtvola, chová se to jako mrtvola – nebude jiná možnost… Karle! Bulím, z lítosti a vzteku, klepu se strachy a tou ztrátou. Zmatkuju, obracím ho, pak se ho bojím dotknout, málem vyběhnu na venkovní chodbu, střečkuju, dokud neudělám to nejrozumnější: zalezu řvát do svýho pokojíčku.

Co se to stalo? Proč jemu? Proč mně? A proč zrovna dneska? Infarkt, cévka v mozku? Jaká je diagnóza smrti? Byl určitě šíleně vynervovanej z toho, co jsem na dnešek naplánovala. Svou mstu si rozmejšlel roky, možná desetiletí, konečně se odhodlal k činu, přijel si pro něj do své staré hnusné vlasti a já mu všechno během pár hodin převrátila na ruby, přebila jeho hru svejma kartama. Bez násilí na člověku, říkal. Kdybych ho nepotkala, moh teď dejchat, žít, vrátit se do Švédska a snít tam svůj sen o starým hnusákovi, kterej se kvůli blbýmu vykácenýmu sadu nad sebou najednou zamyslel a pěkně se sám od sebe napravil. Jasně: nic takovýho by se nestalo, ale Karel si to tak moh představovat a mohlo se mu od minulosti ulevit.

A je tu ještě druhá možnost, druhá diagnóza: zase já. Vlezla jsem mu do postele, přitiskla svý mladý kostnatý, trochu klučicí, ale přece jen babský tělo, k jeho. Nebránil se, neodtáh, vyšel mi vstříc v tom, co jsem chtěla. Poslední, co jsem slyšela, bylo jeho funění, vzrušený, přerývaný, kdoví kolik let už takhle nefuněl, kolik let si to dělal sám, jestli vůbec. Zdivočela jsem ho, zbláznila a pak nechala tu starou stodolu nejlíp hořet, nechala jsem vedle jeho těla v posteli důlek, kam si přišla lehnout jiná, studená. A ta starce taky svedla, nejdřív bylo po mým, pak po jejím.

Rozbila jsem mu všechno, jeho ideologii přiměřený odplaty, a pak i jeho život, kdy se na mladý holky maximálně vzpomínalo. Někdy se za nima možná i ohlídlo, ani nikdy se nešáhlo, nikdy se nesvlíklo, nikdy se neexlo.

Co s nim teď bude? Pohřběj ho tady v nehostinný hlíně, z který ho vyšívali a nikdy neřekli: Vrať se zpátky? Nebo si ho vezme nějaká přízeň, sakra, vůbec jsme nevedli tyhle osobní řeči, měl Karel ženu, děti, vnoučata, psa, soba a tyhle skandinávský obvyklosti, který má každej kromě mě? Převeze někdo jeho tělo domů na sever? (On neříkal na sever, říkal nahoru.) Vezmou ho tam?

A co bude, sakra, se mnou!? Umřel tu člověk a já ze všeho nejmíň potřebuju, aby se mnou teď sepisovali protokoly, vyzvídali nebo snad obviňovali. Jdou po mně a jakejkoliv exitus v mý blízkosti by na mě radostně hodili. Příčina smrti? Tady ta mladá! Tak tohle vám, pánové, neumožním. Jsou tu všude moje otisky, ale když tu zejtra odpoledne, do kdy je předplacenej pokoj, najdou jen jedno tělo, tělo starýho chlapa v posteli, bude to jasná přirozená smrt stářím a Českem. To se obejde bez virválu. Já tuhle smrt hlásit rozhodně nebudu. Není to jediný dnešní úmrtí, co mě čeká, kdybych měla všechny hlásit, nedělala bych nic jinýho.

Nikdo o mně neví, babizna na vrátnici má důvod si nepamatovat, jsem tu a nejsem, úředně nezapsaná, proto neexistující. Otisky někoho, kdo tu nebyl, nikdo snímat nebude. Vypitý flašky od vína tu můžu nechat, jen umeju jednu sklenku, do svýho pokoje odnesu tu druhou židli a venku hodím do popelnice jednu z krabic od pizzy. Kolem vrátnice projdu bez ohlídnutí a vezmu čáru rovnou na Sázavu.

Dítě, jak tu čáru vezmeš? Lokálkou, která ti frnkla, zatímco tu vyšiluješ? V kolik jede další? Zavoláš Josému, že se trochu zdržíš, aby na tebe laskavě při životě ještě posečkal? Není problém jim jakkoliv lhát, ale vždycky věrohodně.

Karel mi nechtěl pomáhat, třeba ale teď změnil názor, možná se na smrt dívá jinak, když ji už sám zažil. Stavím se za ním ještě jednou, už nemusím klepat, rovnou jdu. Klíče od škodovky nechal na stolku, mávaj na mě zoubkama: Vem si nás, Dítě, vem si nás! Tak jo. A techničák? Bude ho mít Karel v kapse? Paráda, je tam. Člověče, potřebuju si vzít tvoje auto. Není to krádež, je to tvoje spolupráce, potřebuju ji.

Ikale tahi. Odešel mi vazač, pilíři jsou vykartovaný a všechny pozice v mlýnu zůstávaj jenom na mně. Je to ztracenej zápas. I takovej se ale dá hrát.