1952 (2)

Mapa už není třeba, jsou na místě. Situaci ve vsi maj nastudovanou, tentokrát zatočí doleva, za zájezkem ještě jednou vlevo a přímo před sebou uvidí dvoukřídlá zelená vrata. Jsou pootevřená. Psa soudružka nemá.

Mohli by se otočit tady, ale řidič raději předjede přímo před okna a začne couvat na úzké cestě. Felbabová není řidička, nedojde jí, jak je to nelogické. V oknech se svítí, zpoza závěsu jsou jistě pozorovaní. Právě tak to zamýšlejí, dát o sobě vědět. Spolujezdec popadne diplomatku, takovou, v jaké se dnes tahají lejstra na schůze. Aktovka a rádiovka – dva nejpodstatnější atributy stranické důvěryhodnosti, jemu teď stačí jeden. Když bude držet kabelu v podpaží, nebude navíc muset řešit otázku, co s rukama. Není dobrej herec a ví, že dřevěnýho ochotníka neprozradí ani tolik hlas, jako ruce. Podobně jako špatnýho malíře: ksicht umí nakreslit kdekdo, ale dlaň a prsty? Dürer to uměl. A kdo po něm?

Metamorfóza je dokonalá, z auta vystupuje tajemník zásobovací komise. Dodávky váznou, sedláci na družstvo serou, vstupovali by jen takoví, kteří si sami se svým nevědí rady, nýmandi. S tím se nemůžeme smířit. Máme štěstí, je tu dnes agitátor až z Prahy, přijel s novými směrnicemi a v Hoře na sekretariátu teď čeká, až spojky přivezou ty nejspolehlivější soudruhy z celého okresu. Noční porada vesnických agitátorů. Doba je neklidná a my nesmíme zaspat, ano, je to náročné, po nocích schůzujeme a po pár hodinách vstáváme ke kravám. Však to ještě vydržíme, velké úkoly nás omlazují. Odpočineme si, až zvítězíme.

Ne na dveře, na okno zaklepal soudruh tajemník. Tak je to na vsi zvykem, přes síň od vstupních dveří to nebývá do sednice často ani slyšet. Tuk, ťuk, a ještě jednou, bez odkladu, ten zvuk musí znít naléhavostí.

Uvnitř nějakej lomoz, Felbabová cosi halasí na dceru. Té je už dvanáct, zaplať pánbůh, do rána tu sama vydrží, taková se už nebojí, spíš bude ráda, že zůstane jednou bez mámy. I když právě tahle bývá bez mámy často, sama být se naučila.

Jo! zařve Felbabová. Do tmy předzahrádky nevidí, světla otáčejícího se vozu osvětlují nanejvýš siluetu, ale ona nemá prdel staženou, jako by měla jiná, co by žila sama jen s holkou, bez chlapa, tedy bez jednoho chlapa, co by u ní spal noc co noc. Jiná by z opatrnosti otevřela okenici, vyptávala by se, zkoumala neznámého, ale tahle soudružka má kuráž. Je votevřeno, křikne přes sklo.

Kdyby Felbabová zahlédla tenhle drobný pohyb, začala by být obezřetná, nebo by rovnou strhla rámus. Každopádně by se nevydala mírnix týrnix s neznámejma chlapama kamsi do tmy. Spolujezdec si to gesto dovolil, až když se ujistil, že ke dveřím nemůže být z okna vidět: než vzal za kliku, pokřižoval se. Začíná to, Hospodine, stůj při nás…

Mordié, tak co je? přivítala ho soudružka. Kterej vy jste? Na plotně bublala nějaká kaše, dcera se u ní ochomejtala s vařečkou, matka ji asi právě zasvěcuje do kuchařskejch tajů. Zároveň má na stole roztahaný nějaký výkazy. A zdravit za tebe bude kdo? vyjela matka po dceři.

Dobrý večer, pípla mladá.

Dobrý. Koukám, jaká jsi šikovná hospodyňka, usmál se příchozí. Přijeli jsme tady za maminkou, záměrně použil množné číslo, v důležité věci. Tajemník se představil jménem obvyklým v kraji, takovým, jaká jsou v každé vsi, a spustil naučený příběh.

Sem do Smrku zajeli se soudruhem řidičem, myslím, že se už otočil, ne?, úplně nejdřív. Je to po cestě. Nabereme pak ještě dva soudruhy z Mrchojed a z Bláta. Vyslovil jejich jména, skutečná jména skutečných lidí, takových, které Felbabová zná ze schůzí a kdoví odkud ještě. Jména, která jim obstaral zadavatel spolu s plánkem vsi.

Teď na noc?

Ano, teď na noc. A je dokonce možné, že to nebude naposledy, soudružko, do jara potřebujeme družstva posílit, lidi k nám prostě musejí vstoupit. Za pár měsíců už zasejeme společně. Diplomatku, kterou tiskl v rukách, svíral tajemník zásobovací komise křečovitě, jako by mu ji někdo bral, ale toho si nikdo nevšimne, ani on sám nevnímal intenzitu vlastního stisku.

Budu potřebovat stranickej průkaz?

Takovou otázku nečekal, je to ale dobrá odpověď, znamená, že sehrál svůj výstup uvěřitelné. Přitom ví, jak je topornej, ale tihle pitomci uvěří naštěstí všemu. I těm kravinám o kolchozech uvěřili, o době, která přetavuje lidi. Prdlajs, semele nejdřív sedláky a pak celej venkov. A člověk zítřka? Ten bude stejnej jako člověk dneška, jen starší a zklamanější. Pokud se vůbec dožije.

Ano, vezměte si stranický průkaz, to je samozřejmé. A ty se jistě uložíš sama, až v Hoře skončíme, maminku ti přivezeme zase domů, obrátil se soudruh tajemník na mladou kuchařku. Zamíchala kaši a odstavila ji bokem, stranou z největšího plamene.