1952 (3)

Ptáte-li se takto, musím odpovědět: Ano, byla to vražda a vy jste ten, kdo zabil. Stalo se to a nelze to odestát. Nic z minulosti se nezmění. Změníme jedině přítomnost a jedině sebe. A musíme o tu změnu prosit. To Bůh mění naše srdce, někdy je to, jako by se člověk během života narodil ještě jednou a jinak. K tomu je potřeba o prožitém poctivě přemýšlet, existovat navzdory vlastní vině. Myslím, že je to těžší, než zmáčknout spoušť. V Ratajském lese jste se rozhodl ve vteřině, jak říkáte. Teď se budete muset rozhodovat každý den znovu: Kým dnes jsem? hovořil kněz nad hromádkou bramborových slupek.

Chránil jsem tehdy druhého, podotkl Antonín Salvetr, v ruce nahnilý brambor. Odkrojil ze všech stran plesnivinu a zůstalo sotva jedno větší sousto.

Jistě, váš čin nebyl zlovolný, a já věřím, že jste druhého člověka skutečně chtěl chránit. A taky doufám, že jste ho ochránil. To všechno je pravda, dokud ale budete tuhle pravdu stavět do popředí, nenajdete klid.

Otče, já se teď raděj moc neohlížím, koukám spíš před sebe, abych nezakop, pokusil se Salvetr o úsměv.

Rozumím, ve vaší situaci… Jste vězeň na útěku, skrýváte se, bojujete o přežití a přece už víte, že vás nehoní jenom policie, ale i takové otázky. Třeba ještě není čas se kvůli nim zastavit, chápu. Až jednou, třeba za spoustu let, ta chvíle přijde, můžete si vzpomenout na moje hloupé řeči.

Hlavně si, důstojný pane, vzpomenu na vaši pohostinnost, s kterou jste se ujal psance. Děkuju. A nemusíte se nic bát, i kdyby mě snad chytli…

Všichni jsme v rukách Božích, řekl kněz a hodil poslední bramboru do teplé vody. Za chvíli začne vřít.

Ráno odejdu, prohlásil Antonín Salvetr znenadání. Sáhl pro sůl a poslední zbytek kmínu. Zaváhal, jestli ho použít. Kněz si toho všiml, vzal mu kořenku z ruky a vysypal zrnka na bublající hladinu. Přiklopil hrnec pokličkou a na stůl položil dva talíře. Přece jen si ještě sousto dá. S polívkou se dělat nebude, v bramborovém sklepě má v bedničce ještě trošek tvarohu. Rozdělí ho na dvě porce a k bramborám ho snědí, teď ho nechá ještě chvíli v chladu.

Oba muži si sedli před prázdné talíře.

Kněz svého hosta nepřemlouval, odmítnout azyl mu nemohl, ale jeho odchod uvítá. Zůstane na faře zase sám, bez budoucnosti na tomhle světě, ale taky bez rizika, nebo aspoň s menším riskem. Co říct? Byla to spíš konverzační otázka, otec Jonáš nebyl zvědavý, mohl se zeptat na cokoliv jiného, ale on se zeptal právě takhle: Zkusíte ještě jednou přejít do svobodnějšího světa? Neměl se tehdy ptát, neměl, stokrát si to pak vyčítal, právě tohle byla jeho vina – ale tehdy to ještě nevěděl.

Nyčko už ne, možná pozdějc… Pudu tam, kde to znám, na Ostravsko. Na Hlubinu ne, tam znají i mě, jinam, kamkoliv, do dolů, do sléváren… Berou každýho, průmysl saje lidi jak houba, potřebuje je stejně jako uhlí, nové a další, furt a pořád. Na brigádu tam přijíždějí odevšud a vysoká pec se neptá. Ztratím se v tom mumraji, rozhovořil se ten, který neměl, s kým jiným by o sobě promluvil.

Ztratíte se? Opravdu? podivil se kněz. Copak po vás nepůjdou?

Jdou po Antonínu Salvetrovi, ale ten nadobro zmizel z povrchu zemského, zazubil se Salvetr sebevědomě. Sáhl do kapsy…

Ne, ne, nic mi neukazujte, pochopil konečně kněz svou chybu, ale ten druhý byl k nezastavení, potřeboval se předvést, sdílet s někým svůj osud, aspoň na chviličku.

… a položil vedle talíře průkazku, ušmudlanou, nenovou, s jeho podobenkou a jiným jménem.

Kněz stihl odvrátit oči, ale Salvetr přečetl své nové jméno nahlas.

Otec Jonáš se ho pokusil přeslechnout, ale stejně ho zaslechl. Bylo to jedno slovo, které všechno změnilo, slovo na počátku. V dalších hodinách, dnech a týdnech se všemožně snažil ho zapomenout. Čím víc na to myslel, tím víc ho v mysli fixoval. Zkoušel vytěsnit celý ten příběh, Salvetra, Ptáka, zajel do Chrudimě na poštu a hodinu četl jména v telefonním seznamu, aby se mu to pomotalo… Nepomotalo. A když ho pak bili sedmý den, když z něj crčela krev a on přestal kontrolovat vlastní mysl, to jméno vyslovil. Jedinkrát, pološeptem, ale přesto. A to stačilo. Mlátička si mohl sestavit svoje pořadí: Kašpar, Pták, Jonáš, Salvetr. Přes jednoho se dostal k dalšímu. Jeden za všechny, všichni za jednoho.

Smažu po sobě všechny stopy a začnu z ničeho. Práce se nebojím, podepíšu to na pár let a oni mi dají postel na ubytovně. Co víc potřebuju? Vzpamatuju se a pak se uvidí, plánoval člověk s novým jménem.

Bylo to hodně zlé?

Vydržel jsem to.

Vydržíte to i tentokrát, vy jste takový člověk. Ráno vám dám požehnání na cestu. A trochu brambor.