2014 (4)

Pár zastávek tramvají a pár dalších autobusem. Vystoupila jsem o jednu později, bylo to z omylu, tyhle končiny v Krči pořádně neznám, ale ukázalo se to prospěšný mý paranoie, kterou jsem si evidentně zabalila do batohu s sebou. Žádný kroky, nikdo po mně nejde, bezva. O mým bytu vědí, ať si ho nechaj, já si nechám sebe.

Nemůžu se teď potloukat někde u kámošek. Jednak žádný nemám, a navíc bych musela všechno dokola okecávat. Nepotřebuju skrýš, ale základnu, prostor, kde nebudu pasivně čučet, ale aktivně se chystat. Nemám čas a nemůžu ho ztrácet útěkem.

Z hotelu, kde Radosta bydlí, se vyklubala dělnická ubytovna pro nádražáky a stavební dělníky. Pětipatrovej panelák drží při sobě evidentně jenom silou vůle a stavebních předpisů, ale za těch pár dní se snad panely ještě nerozsypou. Na schodech před vchodem postává pár okounějících týpků, co maj opruzování za koníček. Nádražáci na turnusech, Ukrajinci, Kazachstánci, ale to jen hádám, usuzuju podle pitomejch headlineů na netu o gastarbeiterech, a ne podle osobní zkušenosti. Chyba, Dítě! Mysli po svým, nenech se zblbnout většinou. Udržet si logický myšlení, to je, oč tu běží. Žádný domněnky a zkratky, jen fakta a rozhodnutí.

Jo, je nahoře, sama tam ale jít nemůžete. Musí si pro vás přijít sem, prohlásila děžurná na vrátnici. Zvedla telefon z roku raz dva a štěkla do něj: Máte tu nějakou návštěvu, takovou mladou slečnu.

Tak si pro vás jde. Ta věta nezazněla, asi nebyla v popisu práce vládkyně vrátnice. Otočila se znovu k televizi a hrála hru, že od ní nestojím na dva metry. Na obrazovku jsem neviděla, přes sklo kukaně pořádně neslyšela, ale soudím, že tam právě zuří nějaká estráda, jistě velmi vkusná, člověku nesmí uniknout jediná vyšpulená prdel.

Radosta, dřevorubec z Josého chaty a méno z Barbuchovejch seznamů. Adresu mi dal cestou do Prahy, ale nečekal mě. Esemesku jsem mu nechtěla psát, pravděpodobně mám napíchnutej mobil, raděj jsem z něj vysvobodila baterku a přechovávám ji odděleně.

Zase takový překvapení jsem ale pro něj nebyla, nebo to aspoň velmi obstojně zahrál. Ahoj, Veroniko, tak jsi konečně tady! tyknul mi a vymyslel si pro mě náramně pitomý křestní jméno. Správně odhad, že hru pro vrátnou si ochotně zahraju s ním.

Strýčku, tak mě tady máš, pokusila jsem se udělat diblíka. Tahle role mi nikdy moc nešla, ale baba je na šmíru zvyklá z bedny.

Radosta mě objal a stejně láskyplně se obrátil na jednočlenné osazenstvo check-pointu. To je moje neteř Veronika, přijela za mnou na pár dní, uložím ji na druhé posteli, culil se líbezně. Je dobrej herec, hrál i tu radost, že mě vidí?

Na vládkyni ubytovny to nicméně zabralo, zejména tehdy, když jí Radosta pod sklem strčil nějakou bankovku. Neviděla jsem, co to bylo za prachy, ale docela by mě zajímalo, jaká je moje cena. Dvě stovky? Pětikilo? – to už je asi moc. Nebo dokonce jen stovka?

Brány pekelné se nicméně otevřely, všechny zámky prolomily a já byla vpuštěna do hájemství nádeníků.

Zapisovat se slečna nemusí, že? ujistil se ještě Radosta a mně došlo, proč nespí na normálním hotelu, ale v týhle díře, kde budou dost možná štěnice, filcky a nástěnky na chodbách. Mstitel v akci přece nemůže nechávat na každým rohu svou značku, tady jsem byl, tady jsem přespal, tady mě, pánové, můžete sebrat. Na ubytovně není jistě sám inkognito, spousta lidí má důvod. A baba vrátná je zvyklá přivydělat si ke svý hrubý kapitalistický mzdě nějakej ten barevnej papírek vlastní alternativní taxou za člověka.

Teprve na druhým podlaží na mě promluvil. Rád vás vidím a omlouvám se, že jsem vám před tou osobou tykal, usmál se na mě, tentokrát už mimo pódium. Nevyznělo to tak srdečně jako dole, ale skutečnost někdy moc přesvědčivá prostě nebejvá. Těžko jí to zazlívat.

To je dobrý, nečekal jste mě a zvládnul jste to skvěle. Co se mě týče, můžem klidně u tykání zůstat, nabídla jsem člověku staršímu o poctivejch pár desetiletí.

Přijímám velmi rád. Já jsem Karel.

Já jsem Dítě, zopakovala jsem. Zase se to obešlo bez polibku, jen podáním ruky, asi si netrouf. I když ve Skandinávii se lidi líbaj pořád, ne?

Tak toto jsou mé komnaty, pronesl Karel v předsíňce, když na umakartovém jádře nahmatal vypínač a já mohla spatřit tu nádheru. Přímo na mě civěla vykozená motorkářka, která oblízala nějakou mašinu; určitě byla vlhká. Tři roky starej kalendář se už někdo pokoušel ze zdi strhnout, ale ten před ním ho přilepil festovně. Mokrá pizda měla utrženej kus ruky a motorka řídítka, bez toho se ale divák obejde. Karel za náma zamknul a klíč nechal v zámku. Na tomhle místě a v týhle situaci dobrej krok.

Zasmál se. Je ti jasný, že tě vrátná pokládá za prostitutku?

To mě vůbec nenapadlo. Když se nad tim zamyslím, docela mi lichotí, že se na mě takhle někdo může dívat. Karlovi to raděj vysvětlovat nebudu, stačí, když řeknu všeobjímající aha. Aha.

Máš problémy? To se neptal, spíš mi to oznámil.

To teda mám.