1958 (1)

Nemůžeš za to. Není to ničí vina a stejně ji odmala přisuzovali tobě. I na štaflích, natož na žebříku ses ve vejšce nikdy necítil jistě. Těžko se to druhýmu vysvětluje, hlava se jednomu netočí, nohy se nepletou, ale ta nejistota člověka čapne až u pytlíku. Dals pryč muškátovou renetu po dědkovi, skácel i cara Alexandra – a to byla poctivá odrůda – a nasadil do sadu šest Elise Rathke. Je to starej německej štěp, nenáchylnej a hlavně převislej, většinou stačí jen vztáhnout ruku po ovoci.

Jen jednou za dva tři roky je třeba stoupnout na těch pár šprušlí a pilou a nůžkama proklestit vlky, otevřít jabloň pro příští úrodu, pro možnosti, které v sobě má. Prořezávals sad loni, ještě by to počkalo, ale když ses dneska až někdy kolem devátý probudil, přišlo ti jako dobrej nápad jít na to znovu. Protáhnout si hřbet, prubnout, jestli strach nepominul. Věci je třeba opakovat, jen tak se změněj. Kdyby ses nerozhoupal, nic by se neudálo ani v noci na dnešek. A přitom se stalo!

Vylezls nahoru a našel to tam zase: závrať tu na tebe čekala i tentokrát. Ale když si dáš na čas, a čas je to, co máš, svou práci do setmění uděláš. Poctivě, s jištěním a po svým.

Spěchat se nemá, na stromy ani na ženský. Seš sotva metr, metr a půl nad zemí. Odtud už je vidět na střechy sousedům, na kapličku, možná i na hospodu. Je to dobrý místo, odtud z horního konce zahrady máš ves na dohled. Dneska seš k ní ale natočenej zády, není tam nic, co by tě lákalo, co bys potřeboval. Všechno máš, všechno sis už vzal. Když se zadumáš a ruku s pilkou svěsíš k odpočinku, koukneš raděj někam do polí. Co se tam děje? Taky nic. Je sychravo, neprší, nemží. Možná sprchne k večeru, nebo taky ne. Ale to už budeš u kamen. Co je ti do počasí? Co je ti do lidí?

Měla to bejt dlouhá noc, měl jsi od Majky odejít až ráno, za svítání, aby tě sousedi uviděli a pomysleli si, že mladá vdova – vždyť ona už je skoro vdova – má novýho šamstra. A hádejte, kdo to je? Přece Pepa Melichárek, dávno o ní stál, tak už ji konečně má, vystál si na ni frontu, čekal a dočkal se, vyprávěli by si. Má ho dost rychle, řekli by někteří po straně, ale promluvit nahlas by si netroufli.

Noc byla ale kratší, odcházels ještě za tmy, druhejma neviděnej, ale vem to nešť. Nic nevadí, co se mělo stát, stalo se. Vešels, pozdravil a pořádně sis šáh. Nečekala to. Kroutila se, kopala, kousla tě dokonce. Ale vytrvals, a bylo po tvým! Přidržel sis ji na stole, sevřel pod krkem, na tohle ženská slyší. Netrvalo to dlouho a měls, pro co sis přišel. Pak začalo to zle, místo úlevy plivanec, křik, majzla tě taky něčím z kuchyně, ještě to cítíš v rameni. Musel ses pakovat. Nechce tě, zatím ještě ne, a stejně tě už má. Jen nesmíš bejt příště tak hrr, věci se časem usadí, teď je Majka rozrušená ze ztráty chlapa, ještě si na něj asi trochu myslí, ještě se o něj bojí… Přitom jemu vděčí za to, že ji zavřeli, a tobě, že ji pustili. Říkals jí to, ale nevěří, jen seká nehtem a slovy.

Odmítla tě, ale ty při ní budeš stát dál. Jen nesmíš tak zhurta. S ženskejma se musí pomalejc, přinýst třeba kytku, vždyť ti na zahradě brzo začne něco kvíst. Nebude to kdovíco, ale květy to budou.