1952 (2)

Ves si oddechla. Žádná utržená fuchtle už nebude lidi rozeštvávat, ničit a popouzet. Místní hrozba je pryč, na druhou stranu se přiblížilo něco děsivějšího. A že vzdálenějšího? Co znamená dálka pro neštěstí, které má opravdu přijít?

Barák po Felbabové zůstal prázdný, Helenku někam odvezli, prý do prominentního internátu v Poděbradech, snad do Prahy, mají tam, říká se, Felbabovi nějakou přízeň. Párkrát se kolem baráku, a taky v něm, ochomejtaly uniformy. Těch bez uniforem bylo ještě víc, měřili, zapisovali, fotografovali. Víc asi čmuchali v Ratajským lese, o tom se ale mezi lidma neví. Tam teď nezajde nikdo. Co by tam kdo hledal?

Smrk dobře ví, že jednou kulkou a jedním provazem tohle neskončí, za katr pomaže nejen vrah, ale i ti, co něco měli, ti, kteří se nedali, kdo se namane… Lidi, co se znali od kolíbky, po sobě začli koukat po očku, kterej z nich má v tom mordu prsty? Nikdo nevěděl. Zato všichni vědí, proč to ten chlap vyved. (Byl to přece chlap, ženský nezabíjej a většinou ani nejsou zabíjený.) Každej odtud měl z Felbabové obavu, držel si ji na distanc, neprovokoval, přikrčil se raděj, a stejně mu to bylo houby platný. Těch, co měli důvod, jsou hrstě. Těch, co by našli odvahu, drobek. Kterej z nich to zmáčknul? Lidi se raděj neptají, jen nejbližšího ve chvilce, když stojí stranou, někde v polích. Víš o tom něco? Já taky nic.

Jak se zpráva o mordu roznesla, začali zdejší čekat vyšetřování, otázky, nátlak, zatýkání… Prošlo dost dní a nic z toho. Copak nechaj vesnici bez odplaty? I kdyby zastřelili v lese někoho obyčejnýho, vyšetřovali by fízlové jak divoký. A teď? Odprásknou komunistku, ženskou, noviny jsou toho plný, na pohřeb svezli školy i fabriky, sepisujou rezoluce, ale tady, ve Smrku, kde by měli začít hledat nejdřív, nic. Jen nečinnost. Nikdo se lidí nezeptá: Neviděls podezřelýho, něco divnýho, nemáš doma flintu? A kdes vůbec byl tu noc?

Až včera něco! Přijeli kolem poledního a po vsi, na ploty, některejm i na dveře, nalepili cedule, že druhej den v sedm večer se v hospodě koná schůze občanstva. Nikomu to neřekli přímo, s nikým se nebavili, jen to dali vědět letákem. Účast povinná, to ani psát nemuseli. Kdo by si trouf nepřijít? Upozornit na sebe, vyčlenit se teď, když jedinou šancí je zůstat v zákrytu a skrýt se za množstvím.

Každej tam dnes zajde a každej v obavách. Jen děti nechaj doma, starší pohlídaj mladší a bát se budou všechny stejně. Všichni vědí, co je v hospodě čeká: hromadnej výslech, konfrontace všech proti všem, možná rovnou usvědčení jednoho z nich. Nebo jich bude víc? Dá se čekat jen to špatný, možná i nejhorší.

Co ale znamená ten podpis? Už jen to, že ten cár, ta výhružka ke schůzi je vůbec podepsaná! Stačilo přece napsat: dostavte se – a stejně by každej přišel. Zatím je na konci lejstra podpis: Karel Louda, zmocněnec zásobovací komise. Co to, mordyje, znamená?