1952 (4)

Tahle cesta na žádnej aktiv do Hory nevede. Anna přesně ví, kde je, na kraji Ratajský obory, támdle vede pěšina na mýtinu k posedu, jednou tam s někým byla, o kus dál se odrostlým smrčím klikatí koleje, další lokálka do Ledečka pojede až ráno, přesně ví v kolik. Je oblačná noc, tma. Sníh les nijak neprosvětlí, není vidět na dvacet metrů. Ti dva to tady asi neznají vůbec, nebo jenom trochu, ona má v té znalosti výhodu, ale co je jí platná?

Co od ní ty dva chtěj? Asi ne to, co chce od ženský každej chlap. Mohla by jim to dát, i když nechtějí? Nabídnout se jim sama? Ještě není tak stará… Těžko. Tihle vědí, za čím jdou, a nenechaj se od toho odvýst. Ten druhej sebral z auta provaz a nůžky a nese to sem, kabelu na sedadle nechal. Motor je vypnutej, světla zhasnutý, maj jen baterku. K čemu to všechno? Co budou dělat? Anna to nechce vědět, nechce to prožít. Ví ale, že to stejně prožije…

Prosím, prosím, nechte mě, pro Kristovy rány, pusťte mě, křičela. Nechali ji chvilku řvát. Všichni tři vědí, že tady ji nikdo neuslyší. Přestala s tím než z rozumu spíš z vysílení, ta chvilka děsu jí sebrala všechnu energii.

Vstaň, přikázal jí řidič, a když se k tomu neměla, sklonil se do klestí. Chňapnul po ní, cuknul s ní a postavil ji na nohy. Felbabová se zakymácela a poprvé za večer se mu podívala zblízka do tváře – a poznala ho. Není pochyb, je to on! Kašpare! Všichni ztuhli. Kašpare, to jsi ty! Pepo, to jsem já!

Kašpar na nic nečekal, chytil ji pod krkem a sevřel. Nestačila ani dokončit nádech. Drž hubu, krávo. Nůžky nepustil, jejich ostří cítila někde za uchem a chlad držadel na ohryzku. Sotva sípala, promluvit nemohla, prát se nemělo cenu. Aspoň mu přiložila dlaň na ruku, jemně, jako prosbu. Sevření malinko povolilo, dokázala se nadechnout. Kyslík znamená život, pocítila naději, to bude nějaká mejlka, co jinýho by to mohlo bejt?

Jak to, že zná tvý méno? Odkud, do prdele?! Teď křičel Salvetr.

Co já vim? Nevěděl jsem, že je to vona!

Pitomče, ty ses s tou děvkou někde kurvil!

Už je to dávno, snad někde v Kolíně, nebo kde, nepamatuju se. Nevěděl jsem, pro kterou jedeme, bránil se Kašpar.

Zato vona ví, kdo přijel pro ni, kreténe.

Ano, v Kolíně to bylo, pokusila se připomenout Anna, ale stisk prstů opět ztvrdnul, větu nestihla dokončit.

Já ti řikal, že na to šukání jednou dojedeš, ale ty ne, nedáš si pokoj. Chápeš, že je teď všechno prozrazený? Že to nemůžem udělat, jak jsme chtěli, že by to nemělo vůbec žádnej smysl?

Pustí mě, pomyslela si Anna a nadějí se rozechvěla víc než strachem. To, že Kašpara poznala, ji zachránilo, život jí to zachránilo! dumala v přidušení. Stáli proti sobě, blízko jako tehdy na plese, kde se potkali a rovnou ten večer šli na věc. Jen ruku má teď Kašpar úplně jinde… Podívala se na něj, hledala v jeho očích tu vášeň jako tehdy, ale našla jen smutek. To ta divná situace, to ta baterka, kouká se proti světlu. Konečně ji pustil, udělaj se mi modřiny, napadlo ji, ráno si budu muset šátek zavázat níž pod krkem. Druhou rukou, tou, ve který držel provazy, ji Kašpar drcnul do prsou. Zakymácela se a znovu žuchla zadkem do hromady klestí.

Jo, teď by to fakt nemělo smysl, souhlasil Kašpar.

Takže zas zbude na mě, abych dal za tebe všechno do pořádku, opáčil Salvetr. Odplivnul si.

Oni se bojí, že je prozradím, došlo Felbabové. Oddělají mě, zabijou mě jenom proto, že jsem Pepka poznala! Neměla jsem nic říkat, měla jsem jenom dát Kašparovi najevo, že to jsem já, nějak se mu připomenout a toho druhýho do vzpomínky nezatahovat. S Kašparem byla řeč, když mu v Kolíně řekla o stovku, bez mrknutí oka vysázel bankovky na noční stolek. Dokonce s úsměvem. Já myslel, že to bylo z lásky, děvče, řek jen. To taky, zasmála se tehdy Anna. Těma penězma by se mu připomněla, mohla jim třeba nějaký slíbit. Poznal by ji, slitoval se a s tím druhým by to už nějak skoulel. Vysvětlil by mu to, všechno by se vysvětlilo, rozpletlo. Teď je to už jenom mezi ní a tím, co právě vytáh pistoli.

Nic neřeknu, podívala se na něj Felbabová.

Neřekneš, přisvědčil Salvetr. Vstaň, přikázal jí.

Nevstala. Nic neřeknu, zopakovala z hromady klestí.

Zvedni ji, nařídil Salvetr Kašparovi. Ten ji tentokrát sevřel oběma rukama, vzal ji pevně za ramena. Nohy se jí podlomily, cítila se jak ušitá z hadrů, Kašpar s ní zatřásl, jako by naklepával duchnu husího peří, kvedlal s ní, až našel stabilitu, aby mohla stát sama. Odstoupil pár kroků stranou.

Antonín Salvetr napřáhl pravačku. Pistole v ruce se mu nezachvěla. Zvedl ji vysoko a zamířil vyděšené ženě doprostřed čela. Neminul by z mnohem větší vzdálenosti, natož takhle z pár kroků na nehybný cíl.

Uslyšela ránu. Čekala, až se dostaví bolest, ale smrt byla rychlejší. Potřetí dopadla do kupy klestí. Umřela a nestačila porozumět.