2014 (3)

Zmáčkla jsem červený tlačítko a pak ještě jedno menší po straně. Hovor ukončenej, telefon vypnutej a já ne snad klidnější, ale přece jen míň vynervovaná. Nebo si to aspoň namlouvám.

Naštěstí jsem po maminčině smrti nezůstala úplně sama, v tetách na internátu jsem našla doslova náhradní rodinu, Felbabová do mě, spíš teda do mýho diktafonu, hustí svý nevšední zážitky, který jsou mi úplně volný, když se to nepovedlo za měsíc, za půl roku, už jsem ani nedoufala, že se na její vrahy přijde, nezapomenu, jak mi to pak ředitel ve sborovně oznámil, ani jsem se tehdy neuměla radovat, čumí na blikající červený světýlko, který jí dává klamnou naději, že se její památný slova zaznamenaj pro veškerou budoucnost, když se pak chystal proces, přijeli za mnou, abych všechno pověděla znovu, po tolika letech je těžké se rozpomínat, ale aspoň jsem nemusela na soud, snad chápe, že nahrávám jenom její hlas, přesto se do diktafonu culí jak poštklá, dokonce si i dlaní upraví drdol, dnes mě ale někdy mrzí, že jsem se těm bestiím tehdy nepodívala do tváře, ale to víte, osmnáctiletá holka na vojenské škole má jiné zájmy.

Tak to si umím představit, buchtičko. Děkuju, myslím, že jste mi to řekla všechno, ani jsem nepočítala s tím, že budu mít druhého respondenta, odbyla jsem ji, když se dožadovala doplňujících otázek. Felbabová, dcera zavražděné matky – bolševická – policajtka – ztělesněný nebezpečí. I takovej člověk může způsobit druhýmu nečekanou radost. A ona mi ji právě teď udělala! Podala mi vizitku – ještě tu policejní, s vpiskou, že číslo na služebnu už neplatí – a prohlásila, že musí obstarat cosi s přáteli, stavit se za bývalými kolegy ohledně téhle vloupačky, a že tedy s námi k maminčinu pomníčku prostě nepojede; ostatně nemá to tam ráda.

My už se bez tebe, Helenko, nějak obejdeme, usmál se José. Helenko, ble!

A už se hrne na můj ovdovělej diktafon on. Musim ho zabrzdit, aby ze sebe nezačal všechno sypat rovnou, navíc před Felbabovou. Povíte mi to až na místě, ano?

Dobrá, jak si přejete, pojedeme hned, nebo si dáme ještě čaj? To tvý hnusný pigi jsem už měla, nemáš nic, co bys mi moh nabídnout. OK, vyrazíme rovnou (možná bych neměla říkat oukej, nýbrž charašó, aby ten blbec ještě nezbystřil).

V průběhu týhle akce bylo skoro všechno úplně jinak. A v těch nejhorších tradicích to pokračuje i dneska. Felbabová tady vůbec neměla bejt, neměla vůbec existovat, a pokud už ano, neměla vidět můj ksicht. Můžu spolíhat na to, že byla uhranutá diktafonem, že bude umět popsat spíš ten nahrávací přístroj než mě, ale spolíhat na to se úplně nedá. Naštěstí je to bejvalá policajtka, tedy vypatlaná kráva, ale i tak v ní moh pozůstatek inteligence přežít. A paměť? Jakou paměť můžou mít bolševici? Jedině kolektivní… Co teď s babou? Salvetr v dvaapadesátým s její mámou nezaváhal…

Jestli souhlasíte, začneme u pomníčku paní Felbabové. A pak bych vás mohl zavést do Onomyšle, tam jsem v době procesu bydlel. Tamní hospoda už léta není v provozu, jednu dobu tam byla nějaká výrobna a teď nic, ale můžu vám aspoň ukázat to stavení. Tam to všechno začalo, tam jsem poprvé zaslechl, jak se Marie Kašparová vybavuje o té vraždě. Její muž byl jeden z vrahů, to asi víte, slečno redaktorko. On Kašpar – já Melichárek, v lepších letech se nám smáli, že nám chybí už jen třetí do party, Baltazar, pokusil se José o humor.

Nezasmála jsem se. Ty svině! Seš práskač, a ještě to drze přiznáváš. Do Onomyšle už ani nepáchneš a ména mejch prarodičů sis vzal do svý smrdutý tlamy naposled! Uvidíme, jak rychle nám to půjde, řekla jsem co nejvíc stroze.

A pak bych si vás dovolil pozvat do Kutné Hory do jedné lepší restaurace na večeři, rezervoval jsem nám už stůl, lísal se dál José.

Nic vám nemůžu slíbit, trochu mě honí čas, odbyla jsem ho. Nesnáším lepší restaurace, navíc v tý době už budeš poněkud mrtvej.

Chápu, novináři mají vždycky nějakou uzávěrku.

Ten blb se vyloženě těší na výlet, to já o sobě říct nemůžu. Pojmenoval to ale celkem dobře: uzávěrka – ale nemám ji já, má ji on.

José zamknul visací zámek na dveřích chaty a všichni tři jsme vyšli k autům – Felbabová kupodivu k dacii, ten bavorák je pána zdejší chaty. Co teď s tou babou, co s nima oběma? Fízlačka mi podala ruku, Melichárkovi vlepila zcela nechutnej polibek a řekla, že se večer ještě zastaví. Mám teď šáhnout do batohu pro paralyzér? Pustit výboj do ní a pak do něj? Nebo starochy složit v opačným pořadí? Zvládla bych to vůbec? Nebo obstarat Josého podle plánu a na babiznu si tady počkat večer? Co hroznýho ale ta mumie provedla? Jistě toho bylo nemálo, smrt si za svůj život zasloužíme skoro všichni, ale já o tom jejím nemám moc konkrétní informace. Vím jen, že jí zabili matku, což, i když to byla prokazatelná pizda, byla přece jen její mutr. Mám nějakej jinej důvod po ní hned teď vystartovat, než že viděla mojí držku?