MARIE Jakuba

/přítoky/

Jakubin mozek jsem nejprve znala z rentgenového snímku.

Její složka byla sevřená zrezlou sponkou, opatřena jménem a nečitelným nápisem a zamčena v nízké skříni, mezi ostatními nedokončenými projekty.

Vydala jsem se za ní. Jméno, dlouhý řetěz čísel a fotografie hedvábných tkání pro mě dostaly tvář.

Pracovala jako kadeřnice, na stejném místě, které bylo uvedeno ve složce. Nezdá se, že by zrovna ráda putovala. Když jsem přišla do salonu, seděla v koutě a pozorovala ostatní. Zápěstí měla tak slabé, že si ho musela podepřít rukou, než vzala do prstů nůžky.

Slyšela, jak vstupuji. V zrcadle jsem viděla její oči. Od chvíle, kdy jsem se dotkla kliky, se soustředila jen na mě.

Černala se v koutě, zapomenutá. U kotníků se jí točily vlasy, o které ženy v bílých křeslech přicházely.

Měla roztažené nohy a ruce spuštěné do klína. Držela hřeben s hustými zuby a byla tak shrbená, že se skoro dotýkala podlahy.

Připadala mi tupá.

Jakuba si na projekt vzpomínala.

Ale tenkrát jsem nepracovala s vámi, řekne Marii.

Ne.

Marie si vybaví nápis na Jakubině složce. Bílými prsty si nechá prohmatat hlavu a užasne, jak lehce ji Jakuba zbaví vlasů. Nůžkami škrtne o spánky. Jako by zavadila o křemen, čeká kapku krve, a vyjde jiskra.

Všimla si toho?

Omládla o několik let.

Když ji ostříhala, odvedla ji Jakuba do místnosti přiléhající k salonu a posadila do křesla. Marie začala vysvětlovat, proč by ráda pokračovala v projektu, který byl před několika lety zastaven. Jakuba na ni civěla s očima dokořán, ale nakonec souhlasila. Úmluvu potvrdily stisknutím ruky. Jakubiny prsty jsou nejisté, zato Marie se raduje z výhodného obchodu.

Když vyjde do ulice, překypuje dobrou náladou.

To ty vlasy, uvědomí si. Zastaví se před výkladní skříní a prohlíží si účes. Jakuba jí obnažila krk, Marie vidí mříž žil a měkký ohryzek, bělavou ulitu ve stínu brady.

Opatrně se dotkne šíje, kde se hladká kůže bez varování mění v štětinatou pláň; řada kopí střeží páteř.

Rozradostní ji to stejně jako muže, který později v restauraci obdivuje její účes.

Vada, kterou Jakuba trpí, se nazývá prosopagnosie. Jakubin mozek, stejně jako mozek ostatních postižených, nevykazuje žádné anomálie. Přesto Jakuba není schopna rozeznávat lidské tváře ani jejich výrazy.

Toužení vlité do jediného obličeje.

Zatímco já bych Jakubu poznala kdykoliv, ona mě nepozná nikdy.

Podle čeho si mě zařadila?

Každý týden mám několik hodin na to, abych zkoumala zákonitosti, jimiž se řídí její rozum.

Marie sedí vedle Jakuby, v ruce tužku a zápisník, ústa nabarvená. Sklání se nad papíry a neklidně poškubává zápěstím. Jakuba probírá fotografie lidských tváří, hraje si s nimi jako se skládankou, na jednu stranu dává ty, které dokáže rozluštit, v klíně shromažďuje ostatní. Nad každým obrázkem přemýšlí, ačkoliv Marie ji už nejméně dvakrát žádala, aby se rozhodovala co nejrychleji. Potřetí to opakovat nechce, a tak bezmocně přihlíží, jak pomalu se Jakuba rozhoduje, na tři takty, vezme si fotografii ze stolu, přiblíží k ní obličej, a nakonec ji opatrně odloží.

Marie zamáčkne stopky, které drží v dlani, a sevře ruku v pěst. Nemůže od Jakuby odtrhnout oči do chvíle, kdy ta zvedne hlavu a usměje se.

Hotovo, řekne.

Společně procházejí výsledky, Marie si u jednotlivých fotografií dělá poznámky, zapisuje si, nad čím Jakuba dlouho váhala. Má chuť Jakubě říct, že celý test byl zbytečný, protože nedodržela časové omezení, ale nakonec se k tomu neodhodlá.

Odpoledne ji čeká nové porcování obličejů, přesouvání a kopírování jednotlivých částí, nosů, uší, brad; dlouho do noci bude vytvářet ne-lidi, nevstane od stolu, dokud do anonymních tváří nevpíše hádanku, rozluštitelnou všem, kromě Jakuby.

Když se Jakuby zeptá, jestli mezi fotografiemi našla nějakou známou tvář, Jakuba zavrtí hlavou. Marie fotografie rychle prolistuje, pár jich vybere a znovu je ukáže Jakubě. Jakuba přivře oči a stáhne se.

Přemýšlí.

Žádná z nich nemluví.

Večer jsem bezbranná. Nastřádá se ve mně únava z celého dne a znehybní mne. Nedokážu se bránit zlým myšlenkám.

V noci, když ostatní spí, hryžu se do ocasu a s hrozivou přesností míjím ránu, kterou se neodvažuji vykousnout. Tak dlouho ve mně mokvá, až se stává dalším otvorem mého těla. Teprve děravá jako síto jsem úplná.