ANIELA Magdaléna

kdysi
/strnulost/

Jely na kole. Šlapala Magdaléna. Předtím se asi pohádaly; Aniela si nevzpomíná přesně, uhaduje to jen z toho, s jakou zuřivostí se Magdaléna v jejích vzpomínkách opírá do pedálů.

Zastavily za městem. Aniela pomohla Magdaléně ukrýt bicykl, přitom neopatrně zavadila o zvonek a Magdaléna vzdychla.

Kdyby Aniela víc namáhala paměť, vzpomněla by si, kde byly. Takhle se musí spokojit jen se vzpomínkou na vysoké duby a dlouhou kamenitou cestu. Na jejím konci úzký průlez. Tajemství nedůstojný, ale přátelský palouk.

Aniela je zvědavá na to, co přijde.

V Magdalénině dlani se objeví dva černé kousky. Aniela na první pohled poznává lékořici. Magdaléna se tváří vážně a Aniela se brání smíchu. Zastaví ho ještě v hrdle, těsně pod mandlemi, nedovolí si ani zamrkat, protože Magdaléna ji pozoruje jako ostříž.

Jed, řekne Magdaléna.

Aniela nic nenamítá. Magdaléna se s ní podělí a vtlačí jí do dlaně hořký úštěpek.

Mají umřít na důkaz přátelství, nebo proto, že už se nemůžou vystát?

Možná je to opravdu jed, myslí si Aniela, když vedle sebe uléhají. Drží se při tom za ruce. Čeká na Magdalénin pokyn a po očkuji pozoruje, není si jistá, jestli Magdaléna už svůj poklad nespolkla.

Nakonec Magdaléna řekne, nikdy to nedokážu (a to je pravda), takže teď je to Aniela, kdo ji přesvědčuje o tom, že je nezbytné polknout lepkavý černý kousek.

Vstrčí si ho pod jazyk a pak opatrně mezi zuby, žvýká.

Přes tryskající sliny pozoruje slunce.