ANIELA Mirjam Smrt

kdysi
/ticho/

Když se tábor vyprazdňoval, nikdo tomu nemohl věřit. Bloudili jsme známými místy, nebezpečnějšími než dřív, protože byla zbavena těch, kdo udržovali pořádek.

Nakonec jsme se ještě s několika dalšími skryli v houštinách.

Bylo to horší než v táboře. Hryzali jsme se do kostí, olizovali šťávu z prasklých pupenů na stromech a polykali trávu.

Ale stejně nás nepřátelé našli. Ležela jsem v hluboké jámě, vedle Mirjamky, takže když jsem otočila hlavu, viděla jsem jí do obličeje. Dívala se k nebi, oči vyplavené deštěm, ruce sepjaté na prsou.

Mirjam, řekla jsem. Mirjam.

To už mě vytahovali ven. Vyvrhli mě z útulné jámy, z dolíku v zemi, a odvedli od Mirjamky, která zůstala ležet, oči zabodnuté do prostoru nad sebou. Říkala jsem jí, Pojď, tak, jak jsem to měla ve zvyku, v myšlenkách, bez pohnutí rtů, ale ona se nehýbala.

Osvobozením jsem vstoupila do utrpení. Mirjamka zmizela, přínos byl pro mě ztrátou; společně s ostatními jsem hledala, oni kosti svých kostí, já myšlenku, která mě obklopovala jako krvavá blána, neodstranitelně.