MARIE Matka Dům

/vlnolam/

Do léviovského domu vstupuji sotva jednou za rok. Nerozhlížím se a mířím přímo k matčině pokoji, který je tak plný cigaretového kouře, že sotva rozeznám její obrysy.

Nenávidím ten dům.

Matka sedí na posteli a pozoruje mě, na sobě má černou sukni a blůzu, na hubených chodidlech pantofle. Pečlivě prohlíží každou věc, kterou jsem přinesla, není nic, čím bych se jí mohla zavděčit.

Po smrti otce a jeho rodičů zůstala v domě sama. Bloudila dlouhými chodbami a zachraňovala uvadající květiny, takže zanedlouho měla v ložnici neprostupnou džungli. Zalévala ji každý večer, a protože všem měřila stejně, většina rostlin brzy shnila a zbytek se rozbujel natolik, že nešly otevřít dveře.

Pak, jednoho dne, matka se zaléváním skončila. Zelené šlahouny ztratily sílu, listy se svěsily a hlína zkameněla. Když jsem později vešla do místnosti, květiny se v závanu vzduchu změnily v prach.

Marie, Milá, řekne matka, jakmile vstoupím. Co bych neudělala pro to, abych tě měla?

Vyhýbám se jí. Je duší léviovského domu.

Zavřu oči. Ona se nade mnou skloní.

Jsem tady kvůli tobě, Poklade, vzdychne. Co jiného jsi, ne-li mé všechno?

Cítím nad sebou její obličej.

Marie!

Dusím se jenom pohledem na ni.

Ona tuhne ve zvířecím prohnutí, opírá se o špičky a bledne.

Čas plyne.

Stojíme proti sobě v provlhlých útrobách domu.

Její myšlenky jsou suché jako tráva.

Plazí se mi u nohou, svírá mě očima.

Nikdy jsem po nikom netoužila, po ženě, muži nebo zvířeti, tak jako po tobě, šeptá.

Já tisknu víčka k sobě a její pohyby jsou jen částí mého snu. Měním se v dítě a tlačím před sebou vozík naplněný ovocem. Přikazuji věcem, aby zůstaly takové, jaké jsou.

Stále tě budu hledat, řekne matka.

Když otevřu oči, leží přede mnou bosa. Paty jako hostie, nezraněné.

Nechybí jí nic, i se zavřenýma očima vypadá jako ta, která nalezla.