MARIE Dům

/prameny/

Matka stojí u vstupu do tunelu, nepouští mě dál.

Znám její fotografie, momentky šedé prachem. Po válce je matka vyhublá, bez svalů. Objímá cizího vojáka (možná je objímána, nebo nesena), na sobě tenké šaty, dlouhé bílé nohy; kolena má tam, kde jiní kotníky, tvář v šeru fotky skoro neviditelnou, pohlcenou stínem.

Matka a otec před svatbou. Tisknou se k sobě uprostřed města. On má dlouhý plášť a je v obleku, matka má šaty s kulatým výstřihem a prázdné ruce, skoro je slyšet, jak vedle otce neklidně přešlapuje.

Svatební fotografie chybí. Kdysi to ve mně vzbuzovalo podezření, že se rodiče nevzali.

Na dalších snímcích je matka už se mnou; doba jejího těhotenství také chybí. Pak následuje jeden snímek za druhým, bez přestávky, až k mé promoci a otcově smrti, a potom konec, najednou už neměl kdo fotit.

Může si vybrat cestu.

Dívá se na dům a přemýšlí, nedůvěřuje mu.

Muž vedle ní je netrpělivý a ospalý, neměla ho s sebou brát. Nechápe, proč nejdou rovnou k domu, proč si ho Marie nejistě obhlíží a po špičkách se plíží k hlavnímu vchodu, krok za krokem, jako by cesta byla vysypaná sklem, takže on musí nakonec sklonit hlavu a přesvědčit se, že to tak není, je tu jen písek.

Ve tmě před sebou nic nevidí, ale podle zvuků pozná, že se Marie zastavila, zadívala se na dům a začala váhat, možná lituje, že se sem vůbec vydávali; slyší, jak potřásá hlavou, zvoní, jako by místo obratlů měla kousky kovu, ale ať napíná oči sebevíc, nemůže ji před sebou zahlédnout. Vyrazí rukama vpřed, paži pěkně do obloučku, aby ji neudeřil do zad, ale nenahmatá ji, Marie tu není, a tak postupuje vpřed jako slepec, se rty příliš suchými na to, aby zavolal její jméno.

Rozhodla se náhle.

Za sebou slyšela tápajícího muže, kroky vrážel do cesty, jako by mu patřila. Byla jen o prsa před ním, v týle jeho pohled.

Odrazila se a zmizela v zahradě. Proklouzla mezi stromy a utíkala kolem dávno zrušených záhonů. Po kamenech rozpuštěných v hlíně doskákala ke dveřím pro služku, k úzkému vchodu s kamenným prahem; stačilo, aby ukázala tvář, a dům ji vpustil, přiblížila k nim svůj léviovský nos a dveře se otevřely.

Schody vzhůru, hala s lýkovým kobercem, modrá omítka, proutěný věšák, zrcadlo.

Mám strach? Kolik ho zůstalo v zahradě s mužem?

Dveře do babiččiny kuchyně jsou zavřené, vůně chleba připoutaná k policím v komoře.

O patro výš vstup do matčina bytu, většinu pokojů neobývala, přesto, kdykoliv jsem ji navštívila, vznášel se v každé místnosti cigaretový kouř.

Jsem tu sama, nic nevystupuje ze stínu. Přede dveřmi do matčiny kuchyně stejný věšák jako v přízemí, pod zrcadlem hřeben, pasta na boty a rukavice, koberec je shrnutý, z botníku zakrytého květovaným závěsem vyčnívají špičky starých střevíců.

Kuchyně je opuštěná. Padá sem dost světla z ulice, takže nemusím svítit. Šrámy v podlaze jsou vyplněné tmou, kloužu po nich bez dojetí. Dokážu určit, co který z nich znamená, jeho původ, stáří i hloubku. Mnohokrát jsem se jich dotýkala, omývala je, čistila nebo zahlazovala voskem, a pokaždé s neúspěchem, kuchyně je nezničitelnou dlaní, výtryskem siločar. V šeru se bezděčně natáčím ke světlu karmy a překvapuje mě, že ho nenalézám. Všimnu si, že karma je vytržená ze zástrčky, a pak už nacházím jen samé stopy nebytí, odpojený plyn, prázdnou lednici, vzduch vycházející z kohoutku místo vody. Po špičkách přejdu do ložnice a už ode dveří vidím mrtvo, opuštěnou postel, polštáře jeden na druhém, prostěradlo, na kterém nikdo neležel, povlečení naškrobené.

Chtěla bych říct, že tomu nerozumím, ale vlastně je mi to od začátku jasné, rozhodla jsem se začít s prázdnotou, s místem, na kterém matka nežije, s opuštěným prostorem; ačkoliv jsem věděla, že tu matku nenajdu, že mi nebudou dopřány ani její stopy, závan vůně, dechu, nic, začala jsem od koruny, kterou opouští duše stromu nejdřív.

Nemám sílu dál procházet pustým domem. Neochotně se uložím ke spánku, matčino povlečení je tuhé a voní čistotou. Se zavřenýma očima přemýšlím nad tím, kde trávila své noci.