ANIELA Dvojčata

kdysi
/prameny/

Byli výčitkou. Trýzní. Ohrožovali Anninu plnost, sáli dvojími ústy. Jejich sveřepost probouzela v Anně hravost, a hravost byla jen zástěrkou pro touhu svrhnout je z útesu, vymazat z bytí.

Nejprve plnila jejich dudlíky jedem. Nutila je za bouřky pouštět draky. Stáli na vysoké věži a žonglovali kovovými lžičkami, Anna ve střevících s korkovou podrážkou je dirigovala z bezpečí trávy.

Když jsem je jedno po druhém tiskla k prsům, řekla jsem Anně, Spolkli slunce i měsíc, a ty je chceš sfouknout jedinou bouřkou?

Viděla jsem je sestupovat jako mlhu z mužových rtů. Byli jeho hlídacími psy. To, co nemohl a nechtěl dělat on, zastali oni. Vyloupli se z něj podobni stínům, žena a muž, bratr a sestra, a od chvíle, kdy byli smeteni z oblohy a usadili se mi v břiše, drželi mou stopu a vyznačovali hranice.

Byli tu proto, aby mě přesvědčili o lži. V jejich přítomnosti jsem zapomínala na hlad.

Sotva se však uložili k spánku, můj hlad se znovu probudil. Obírala jsem svého muže, v jeho nohou s přimhouřenýma očima oni, ale na zasycení to nestačilo.

Stále jsem hladověla.

A pak, z míst, o kterých jsem nevěděla, ke mně začaly přicházet sny.