ANIELA Mirjam Smrt

nyní
/ticho/

Vím o ní.

Ona se nesnaží skrývat a já ji poznám na první pohled; nejprve podle stop, které zanechává, a potom si stojíme tváří v tvář, ona prstem vybírá marmeládu, kterou kdesi ukořistila, a když mě zahlédne, pokrčí rameny.

Mirjamka.

Musím se posadit. Místo strachu cítím zuřivost. Zasloužím si klidnou smrt, tichou smrt, smrt znenadání, ale ona na mě nebere ohled, buď ji mám v patách, anebo prochází cestu přede mnou, lebka jí svítí a ona stále něco požírá a ochutnává, smyslně a bezděčně. Večer se ke mně přitiskne a já si rovnám záda o její lopatky, v kyčlích uchytím zápěstí a usnu; má teplé kosti a je hladká, velkoryse rozvírá hrudník.

Přála bych si, aby mě podťala jako strom, rychle a nečekaně. Ona však vytahuje ostří jen proto, aby si udělala manikúru. Následuje mě do obchodů a pomáhá mi vybrat rtěnku. Když přijde Jakuba, uvolní mou postel a stáhne se do kouta.

Viděla jsem, jak kosí šiky. Seděla na ramenou každého, kdo přijel tmavým vlakem, cvakala zuby a stála mezi námi rozkročena. Když se rozmáchla pažemi, ostrými rameny zapálila vzduch. Naříkala a rvala maso. Dbala na kvalitu popela a nebyla vybíravá, brala každého a její síla spočívala v jejím stisku, svírala pěsti, zuby a rty, uzavírala podpaží a drtila hlavy.

Tekla jako řeka. Škubala, co jí přišlo pod ruku, prasata zbavovala štětin.

Dcery vracela otcům, semleté v prach, lebka špínka, milované čelisti roztrhané na cucky, šedá břečka, svinstvo, tak dcery stékaly do dlaní otcům a otcové klopýtali zpět ke svým matkám, chuchvalce kostí a poloshnilých hub; a předtím taková pýcha podbřišků!

Brousila nahotu, zasněně, a přesto bezchybně, a když si jemně říhla, udělala to do krabice od dortu.

Jednou jsem ji přistihla jíst jablko. Schoulená seděla na zemi, kolena pokrčená, lokty vražené mezi stehna, zadumaně se skláněla k půlce bílého plodu a prstem vybírala jádřinec; stočená v něžném stínu olizovala sladké maso, ospale, smutně a tiše; laskala jablko a opatrně vykusovala smavé žilky. Zem pod ní vlhla, a když Mirjamka v jablku nalezla červa, dlouze si ho prohlížela a pak ho upustila do trávy.

Dívala jsem se na její stín, žebra tygřila žebra, jazylka ostře bodala temnotou kyčlí.

Vím o ní.

Češu si vlasy a cítím v zádech její pohled; když se oblékám, podává mi prádlo. Klene se nade mnou a stačí jedinkrát zvednout hlavu, abych věděla, že nemá na starosti nic jiného než dělat mi garde.

Jak by mě mohla skolit, když se mnou každý den snídá? Otáčím se k ní zády a čekám ránu do zátylku, nakrčím čelo a loučím se se životem, a protože se nic neděje, pohlédnu na ni a ona si u stolu rovná šaty, tváří se dotčeně a vrtí hlavou.

Mým rodičům rozdrtila lebku.

Nevzdaluje se ode mne na krok. Jakuba o ní nemá tušení, sedí vedle ní a cpe se snídaní. Mirjamka se také neostýchá, nakloní se a vyfoukne Jakubě z talíře koláč, Jakuba si ničeho nevšimne, natáhne se přes stůl a znovu si naloží.

Nepředstavovala jsem si nic.

A pokud ano, myslela jsem, že to bude rychle.

Znala jsem ji ze svistu kol a dunění pražců, viděla jsem ji jiskřit mezi dráty anebo se zavýsknutím vylétat z hlavně.

Sedávala na dně latríny.

Milovala překvapení.

Rychlost. Rychlost. Rychlost.

Úsporné pohyby, kterými se zavrtávala do žaludku.

Sveřepě trvala na svém. Prskala ven v ohni a v divokých barvách, ale nakonec se vždy ukázala její slabost pro elegantní šeď; nezanechávala za sebou nic jiného.

Rychlost.

Každopádně.

Když si Matka párala břicho, seděla jí na špičce jehly.

Byla tak rychlá, že při svém běhu přehlédla věčnost.

Sotva se objevila, zpozorněla jsem. Pomyslela jsem na konec a sepjala ruce, teď přijde švihnutí bičem, dech se mi zastaví a tělo ztuhne; je to Mirjamka, královna apelplacu, rychlá a úsporná v pohybech, divoška, jak ta se rozdává!; je to Mirjamka, rozmařilá pěstitelka tyfu, louskající hlavy jako ořechy, ta, kterou jsem nechala v díře zasypané hlínou; to ona mě naučila nosit klobouky se širokým dnem; je to Mirjamka, která procedila mezi zuby všechny z mého okolí, matku i otce, celou rodinu, Josefa Holmana a Mínu; je to Mirjamka, rychlá a trpělivá.

Snídala se mnou z bílého porcelánu a s chutí si dolévala čaj. Líně směřovala k poledni a nespouštěla ze mě oči, klidná a spokojená, mřížovím kostí se mi pokládala k nohám, měkce a bez pohnutí. Pozorovala každý můj pohyb, vnímala a uchovávala všechna má slova. Stala se ozvěnou, ale chybělo málo, aby předešla mému hlasu.

O smrti chtěla Aniela mluvit se svou matkou.

Chtěla se dozvědět o plynutí času, vyčerpat se. Pak, v táboře, si uvědomila, že její čas stojí. Obešla jej, vpadla mu do zad. Ve kterém ze svých životů stárne?

Ve snu počala děti a nechala zemřít muže. Uvěřila všemu, co se stalo za zavřenými víčky.

Probouzí se pomalu, opatrně otevírá oči.

Ještě nezačala dýchat, za zuby, za rty tají vzlyk, ruce ji táhnou k zemi, poškubává prstem.

Ještě nezačala dýchat, obrubník, překážka, chybějící krok; probouzí se uprostřed silnice a před ní jáma, pec, strouha špinavé vody a za řekou modro, na hřbetě šedého zvířete modro, švihnutí blankytu, pruh letní oblohy, modro, otisk zubů a mokré nohavice, modro, nádech a modro, špička jazyka, modro, srpeček nehtu, modro, líbezný pohyb, šmolková paže.

Ukazovák Milované, Magdalénin prst.

Noc.

Vstane z postele.

Všechno, co zničí, když tápe k zrcadlu, do rána zmizí.

Je sama. Totiž Jakuba, totiž Mirjamka, totiž sestra Marie, totiž dcera Anna spí. Je sama. Šerá v noci. Plahočí se k zrcadlu, a už teď má strach.

Odvahu!

Zvedne hlavu a oněmí, ach, na dně studny zrcadlo. Kam se to sápe temnotou? K zrcadlu, a hle, když stojí před ním, vzdá se slov a ochabne.

Jsem to já!

Vrazí pěst do skleněné pasti, rozčeří hladinu.

Zakřič a vzbudíš ostatní; raději polkne jazyk, než by vydala hlásku.

Plakat nemůže. Stojí s rukama ztuhlýma před obličejem, chtěla si zakrýt oči. Stojí mlčky, beznadějně pohlcená obrazem vlastního těla, nehýbe se.

Nemůžu tomu uvěřit, řekne.