ANIELA Marie Pokoj

nyní
/touha/

Prohlíží si vajíčka, která ze sebe vytáhla na karmínové šňůrce. Vystavuje je slunečním paprskům. Když má hotovo, s hlavou nakloněnou o pár kroků ustoupí a těší se šňůrou napjatou mezi dvěma stěnami.

O hladký povrch vajíček skřípe vzduch.

Aniela si vybírá dítě. V každém vajíčku vidí sladký stín.

Má bílé tělo, dosud nezraněné mužským vousem.

Nakonec se rozhodne pro druhý korálek zleva. Opatrně ho do sebe vloží. O pár měsíců později ho zalitý krví ztratí, ale v tuhle chvíli se cítí jako nevěsta.

Podruhé roztahuje korálkovou šňůru před početím Anny. Má pocit, že Anna na ni mává kloboukem, třetí vajíčko zprava.

Aniela je pokaždé udivena tím, kolik tvarů se jí nabízí; kromě oválů jsou tu placatice i hvězdy. Tam, kde se vajíčka dotýkají jedno druhého, mají malou prohlubeň.

Postupně jich několik vybere pro své další děti. Žádné z nich není tak krásné jako to pro Annu, které s sebou vleklo kusy jejích tkání, jako by se jí nechtělo pustit.

Naposledy ze sebe šňůru odmotává před Mariiným příchodem. Když vypustí z útrob poslední smyčku lana, oddechne si. Šňůra se chvěje mezi stěnami pokoje.

Aniela se posadí. Zadumaně civí na provaz a náhle se plní tichou hrůzou. Mezi jednotlivými vajíčky jsou mezery, kdysi jimi bezhlavě plýtvala a každý měsíc posílala jedno pryč, do země, po vodě. Několik jich pečlivě vybrala a naočkovala mužem, ale v porovnání s tím, kolik jich v doprovodu krvavých fanfár propouštěla ze svých služeb, to bylo rozhodně málo.

Pozoruji šňůru, kterou jsem vytrhla ze svých útrob, a připadá mi, že se na ní houpají všechny mé děti; poprvé poznávám také to, které jsem potratila.

Jsem ráda, že sedím. Nevěřím vlastním očím.

Místa, kde byl až dosud život, jsou prázdná.

Kotevní lano zpuchřelo. Opály se změnily v sinavý rybíz.

Rty mám pootevřené, musím dýchat.

Co se mnou bude?

Jsou tu barvy, na které jsem nebyla připravená.

Bílá jako medúza, holubinka nebo pavučinec, barva obnaženého kloubu. Šedá a kouřově modrá, psí sivost a vrtkavá žlutá, ohavné, nervy drásající cákance. Nikdy bych nevěřila, že s nimi budu spojená.

Kam se poděla temná naducanost, višňový lesk vajíček? Když jsem je vytáhla na světlo poprvé, zvonila o sebe jako křemeny, chrli­la jiskry. Sama mi padala do dlaně a v každém z nich se chvělo dítě.

Změnila se bez mého vědomí. Ustaly neohlášené odchody. Vidím provaz vetchý jako pavoučí vlákno. Ovoce zmizelo. Jako by je nahradily kameny. Neodvažuji se jich dotknout, obírám se jimi jenom v myšlenkách.

Lítostivě je prohlížím. Zapomínám na to, že má přijít Marie. Jsem tu já a šňůra mých vajíček.

Nakonec se zvednu. Mířím k omšelé liáně.

Chci se dotknout mlhy, prozkoumat ji.

Většina vajíček zůstala kulatá, visí z bílé šňůry. Rozechvějí se, když k nim dojdu.

Mám strach. Prohlížím je a v žádném z nich nevidím nic z toho, co jsem znávala předtím, děti připravené ke vsazení. Podobají se slepým zrcadlům, pod vrstvou ledu prázdno.

Dýchám štiplavou vůni zrání. Pak odhodlaně sáhnu po nejbližším plodu, prsty mi projdou vlahým kouřem a zarazí se u kulatého tvrdého jádra. Není větší než oříšek, ale je tam, a když ho obemknu, jemně a zkušeně, popálí mi dlaň tak, že vyjeknu a stáhnu ruku zpět.

Radostí se rozpláču.

Nečekala jsem, že v nich bude ještě život. Ale místo do sněhu jsem vložila ruku do kovářské pece. Ach! Nemohla jsem tomu uvěřit. Dotýkala jsem se jich znovu a znovu. Pronikala mi do páteře, oděla jsem se do nich.

Tíha šedobílé duhy.

Pak jsem uslyšela Marii.

Zatímco jsem v koupelně, Marie nahlíží do mé pracovny.

Marie:

Proužek světla. Bledá nit protivná. Skobky, kterým nemůžu rozumět.

Ve vzduchu visí otisk. Co tady kuchala, že to krvácelo stříbrem?

Nastražila mi past? Vždyť věděla, že přijdu.

Když vyjdu z koupelny, stojí už zase na chodbě. Nehnutě, jako by tam byla celou dobu, rozepíná si kabát a dává ho na věšák. Pokynu jí a jdeme do Pokoje, ona krok přede mnou. Posadí se na pohovku, kolena u sebe, ruce v klíně.

Mohla bych ji rozdrtit. Ona si myslí totéž, ale neřekne to.