MARIE David

/souš/

Visí jí na rtech, čeká. Útěk k neznámému domu jí odpustil, stalo se to tak dávno, že si z toho pamatuje jen Mariin skok do tmy.

Přinesl květiny. Po cizí svatební hostině zůstaly v restauraci růže zbavené trnů. Sotva je uviděl, začal se shánět po kbelíku, do kterého by je dal. Oklepal z nich střepy a cigaretový popel a vložil je do vody. Květy byly spojené kovovým drátkem do girland, a nejdřív z nich musel obrat cukr a žluklou šlehačku.

Marii překvapilo, když ho spatřila se dvěma kbelíky v rukou.

Taková marnotratnost, pestíky, tyčinky a troufalé žilkování; tahal je rychle z vody, aby drát nezačal rezivět.

Pozorovala, jak rozhazuje po prostěradle rozcupované plátky, a přála si, aby už skončil.

Když ji položil, ucítila pod lopatkami drátěnku. Zakryl jí rukou ústa, chvíli žvýkal několik růžových lístků a pak se jí zahryzl do pohlaví.

Chutnala trpce.

Pokračovali celý den a brzy byl pach v ložnici tak silný, až se obávali, že postel ověšená květinovými řetězy začala hnít. Tápali ve spoustě omáček a elixírů, ona se zavřenýma očima a on stále vyzývavě trčící vzhůru, dokud z kovového roštu neprocedili poslední květ.

Marie ho pak odstrčila a on se jí letmo otřel o stehno, sám si podržel úd a zachytil do dlaně pár váhavých kapek.

Nakonec se uložil pod jejím uchem a doufal, že promluví.

Místo slov ho posléze naplní strach. Přitiskne se k ní. Zvedne hlavu a prohlíží si její nohy. Má pěkná lýtka a bílé nehty, z jednoho právě odchází černá, pozůstatek po ráně, kterou kdysi utržila.

Prohlíží si ji od chodidel k bokům.

V divoké skrumáži barev si toho nejprve nevšimne. Pak si uvědomí zvláštní uspořádání opadané girlandy a jejích slabin, a vrátí se pohledem zpět.

V Mariině boku vidí nový svět. Vzácné setkání kůže a kovu, průnik. Tenký drát, svazující růžové květy k sobě, jí proděravěl tělo, a ona klidně leží a usmívá se, zpod víček si ho měří očima. Jaké je to zranění, při kterém se posouvá na špičce kopí, bez hlesu a bez bolesti?

Chce se jí omluvit a zbavit ji železného táhla, které jí neúnavně deptá bok, a teprve když k Mariině ráně skloní hlavu, uvědomí si, jaký je to pěkný kousek. Drátek ven a rána se zacelí, a pak, sotva Marie pohne tělem, drát znovu vsyčí dovnitř, otevře si ji a vypustí červenou.

Bublá to kolem Marie jako víno.

Nechutný zázrak. Dívá se na to jako na zjevení, s otevřenými ústy. Drát z těla, bílá; drát dovnitř, nach.

Marie mu s úsměvem ukazuje léviovský div.

Netrpí.

A není rozdílu mezi bolestí a krásou, obě cítím stejně. Vím, že mi tělem prochází železný prut, a kdybych chtěla, mohu vykřiknout.

On na mě překvapeně hledí, a protože je vsazen v čase, nechápe, že se mé zranění může tak rychle zacelit.

Před Jakubou jsem si uťala pět prstů a nechala je znovu přirůst. Neřekla ani slovo. Rozložily se před ní jako bílé lusky, a mně samotné bylo slabo, když jsem je sbírala a tiskla zpátky k dlani.

Muž vedle mě nerozumí ničemu z toho, co vidí. Má strach?

Je to jenom škrábnutí na povrchu léviovské legendy, řeknu. Neuklidní ho to.

Mám ho utěšovat? Tolik jsem jich ještě neměla, a utěšovat jsem nemusela žádného z nich.