ANIELA

nyní
/strnulost, ticho/

Když zůstanu v Pokoji sama, položím se na pohovku a zkouším zachytit zbytky Mariina tepla. Ležím ve stejné poloze jako ona, možná jsem víc uvolněná, protože svou pohovku dobře znám. Ruce mám zkřížené na prsou, hlavu opřenou o polštář. Nemohu-li hovořit v její přítomnosti, musím mluvit, když tu není.

Pamatuji si první dotyk cizího klína.

Byl pro mě nachystaný, jeskyně plná překvapení. Už to nebyl žert, opatrné pozorování tam, kde není zbytí, ve sprchách, při převlékání nebo na toaletě. Otvíral se jen pro mě.

Bylo to poprvé, kdy jsem to udělala sama, vsunula jsem prst pod lem kalhotek a stáhla je přes boky, opatrně, přes kolena a kotníky, pomalu, přes chodidla. Byla jsem tou, která vede. Žena pode mnou nedočkavě vzdychla, vnořila jsem do ní obličej a pak, když jsem se přesunula k ústům, se naše pohlaví setkala, dvě prázdná údolí, narazily jsme na sebe chlupatými čely.

Mluvím k tobě, Marie, přestože jsem tu sama.

Vidím před sebou ženy tak, jak je přinesla voda. Vidím ženy vyvržené z hrobů, ani země je v sobě neudržela. Kousky jejich těl jsou k zulíbání, mají sivou barvu hlíny, kosti dýmají z těl s tichou netrpělivostí. Procházím mezi nimi stále ještě s tvým předobrazem, Marie, a je mi jasné, kolik je muselo stát úsilí nechat se takhle roztrhat.

Povím ti o tom.

Když byly vypuzeny ze světa bez kostí do světa ostrých hran, naučily se postupně sát, udržet zvednutou hlavu a rozeznávat obličeje; nejprve obličeje těch, kdo jim byli prospěšní, od obličejů těch, kteří pro ně nic neznamenali. Potom se s velkou námahou naučily sedět, vstávat a chodit, dotýkat se předmětů, hýbat s nimi a brát je do dvou prstů. Zvykly si vykonávat potřebu jinam než do svých kalhotek a jazyk ovládaly už tak dobře, že mohly přivolat matku, aby jim očistila řiť. V pěti letech uměly skákat po jedné noze, o rok později už dokázaly spočítat prsty na obou rukou a přišly o první zuby. Ve dvanácti letech začaly menstruovat, přestaly chodit do školy a opatrně zkoumaly velikost svých ňader a hebkost pokožky.

Potom se provdaly. Nechaly se oplodnit a mezi pánvemi, bazary a pěstováním literatury přivedly na svět malé Trhače a Ty, které měly být roztrhány.

Po táboře chodím bok po boku s představou tebe, Marie, s Mir­jamkou, která má ostré a hranaté boky. Procházím se s tebou, která jsi nedotknutelná, a proto i já, a zkoumám tě ze všech stran, jako bych nebyla tou, která tě stvořila. Obdivuji každý gram tvé kůže, chloupky ostré jako břitvy, mazlavou hlínu mezi stehny, klobouk se stuhou zakrývající záda, hedvábné blanky mezi prsty u nohou. Znám každý stín, jemuž dá vzniknout tvé tělo.

Vždy, když se máme postavit do řady a začne počítání, raz dva, raz dva, postavíš se mezi mě a ženu stojící vedle, a tak jsi pokaždé tou, které se dotkne prst smrti, a když tě v dlouhém průvodu odvádějí pryč, usměješ se na mě a večer už mi opět dýcháš na krk.

Opouštíš mě ve chvíli, Mirjam, kdy přicházejí nové časy; jáma v zemi, která je pro ostatní počátkem nového života, se pro tebe stává hrobem. Když nás jednu po druhé vytahují a vedou zpět do tábora, teď už zbaveného drátů, měníš se v hromádku suchých kostí, a proto jsem Nanebevzatou já, ačkoliv NeMarie.

Ty jsi, Mirjam, zmizela tak dokonale, že po tobě nezbyl ani stín, marně jsem se snažila vyšťourat tě z míst, kam děti ukrývají cukroví. Nebyla jsi v žádné z tváří, které jsem zkoumala, nenalezla jsem tě v útrobách muže, za něhož jsem se provdala, a nevyskočila jsi z mého těla ani ve chvíli, kdy jsem na svět přiváděla své děti.

Na cestu domů jsem dostala čokoládu. Všechny, které jsme seděly na korbě nákladního vozu, jsme držely v prstech silnou tabulku čokolády.

Začala jsem ji rozbalovat, Mirjam, opatrně, taková hostina hned po tvé smrti, a když jsem se do ní zakousla, přišla jsem o dva přední zuby.