ANIELA Ostatní

kdysi
/plameny/

Aniela si pamatuje svůj příchod na svět. To, co bylo předtím, si vybavit nedokáže.

Někdy si představuje, jak se chvěje v otcových tříslech, a v matčiných pohybech pánví tuší předzvěst porodu.

Přede mnou byla Marie a Markéta, po mně Rosa, Ilan, Joel a Adam. Bylo nás sedm. Jména nám vybíral otec a nebylo to nic lehkého; když jsme se narodili a matka nás předložila smotané v měkkém balíčku, díval se na nás jako na kámen nebo strom, jako bychom nebyli úštěpek z jeho ledví, ale zvíře, které měl Adam pojmenovat na úsvitu dějin. Tak nás pozoroval náš otec, křivku hlavy, zaoblení čela, zkřížení prstů, velikost rtů; přemýšlel o tom, jak pojmenovat bytost, která už teď je jedinečná a jednou bude sama.

Porodila matka bezejmenné uzlíky, a teprve otec z nich přidělením jména učinil děti? Anebo jsme mu byli dětmi od počátku? Věděl, kolik dětí bude mít, a učinil tak Marii počátkem a Adama koncem?

Představuji si ho ve světle lampy. Prsty pod bradou, trpělivě přebírá myšlenky. Chce své děti pojmenovat tak, aby byly nezávislé, jejich jména nemají mít žádný původ, měla by vzniknout společně s početím a být rozfoukána s popelem.

Pečlivě prohlíží kalendář, je psychiatrem, a kdyby mohl, volil by pro své děti stejné přízvisko jako Freud pro Berthu Pappenheimovou, volal by na každé z nich písmenem, nesklonným a nedělitelným.

S prvním jménem, které udělí, pouští však do světa tolik významů, že se sám vyděsí; sedí s hlavou v dlaních a dívá se do tváře pobekávajícího dítěte, kterému je lhostejné, že neodolal a sáhl po jménu, které štěpí páteř ve dví, Marie.

Marii, Milovanou, nelze opomenout, a jakkoli rok, v němž byla počata, chutnal sladce, rok, v němž přišla na svět, byl hořký k za­lknu­tí. Zatímco matka trpělivě a odevzdaně tlačila na porodním sále, na Martově poli byla poprvé vztyčena nacistická standarta. Od té doby ji měli rodiče vídat často a všude, ale protože byli mladí, nevěnovali jí velkou pozornost; otec nastoupil na své první místo v městské nemocnici a matka kromě své dcery registrovala už jen smrt Lilii Lehmannové, kterou vášnivě oplakala, a následně vystála dlouhou frontu na výstavu jejích kostýmů.

Marie se narodila v době, kdy budoucí Vůdce překypoval aktivitou a chystal se změnit svět; bezmezně hloupá, narodila se do židovské rodiny, a k dovršení své smůly nebyla ani pokřtěna, ačkoliv otec (sice žid, ale nepraktikující) o tom uvažoval (byl to celkem laciný trik, jak přeskočit numerus clausus). Nakonec však převládla jeho nechuť k jakýmkoliv náboženským obřadům, a proto byla Marie (ano, Marie, nikoliv Mirjam, Mariam nebo Miriam) odvezena do tábora s ostatními členy rodiny, přestože při pohledu na ni by führer musel potlačit dojetí, vždyť se narodila v době jeho průkopnických činů; a zatímco jeho příznivci v cirkusu Krone cvičili paže a plíce, Marie poctivě trénovala nohy, takže když ho poslali za mříže, dokázala se sama postavit a udělat první kroky, a v době, kdy opustil vězení, dokázala Marie běhat po schodech, měla precizní úchop a dávala přednost modré barvě.

U dalšího dítěte otec neriskuje a volí nenápadné jméno Markéta. Není to nic platné. Perla nabyla barokních obrysů a ztratila se v revoluci způsobené sukněmi nad kolena a jazzem.

Po Markétě jsem se narodila já. Tuším, že přede mnou byl ještě někdo, preAniela nebo preIzák, dítě zakuklené v plodových obalech, které odešlo tak tajemně, že ani matka nepoznala jeho pohlaví.

Po mně přišla Rosa. Rosa se narodila mezi dvěma požáry, ale nedokázala si poradit ani s jediným. V únoru hořel Reichstag a v květnu knihy, vyskládané na náměstích. Ve vzduchu pukali chrousti, přivábení žárem, a otec pendloval mezi knihovnou a kolébkou; Marii bylo deset let a chodila do páté třídy, dokázala už si poradit s většinou domácích prací a poctivě se učila hrát na flétnu; když se narodila Rosa, změnila se v malou maminku a utrhovala ji matce od prsu.

Matka měla tak štíhlý pas, že už jako děti jsme ho mohly obejmout a za jejími zády spojit prsty. Nosila tmavé šaty a při kojení si zakrývala břicho bílým ubrouskem.

Byla elegantní a praktická. Chodila do gymnázia, a nebýt toho, že doprovázela svoji sestru na taneční zábavy, nikdy by se s otcem neseznámila. Sedávala mlčky u prázdného stolku, dlaň na sestřině zaplněném tanečním pořádku, a vytrvale, večer co večer, odmítala mladíka, který, protože nestihl vyzvat k tanci její sestru, by vzal zavděk alespoň jí. Jednou se mu podařilo matčinu sestru uchvátit, vyklouzl s ní na balkon a vrátil ji pocuchanou (oči jí zářily a bradavky stály jako kopí); matka za ním rozčileně vyběhla na chodbu, kde pod vodopádem jejích slov zjihl, a snad aby si ji udobřil, pozval ji do pitevny.

Studoval medicínu, a tak se každá z jejich schůzek uskutečnila na neobvyklém místě a ve vší počestnosti (dokonce i ta, která se konala ve vypolstrované místnosti bez klik a oken v nemocnici U Andělů).

Po Rose se narodili Ilan s Joelem. Byli do sebe zaklesnuti nohama, Ilan vyšel pár chvil před Joelem. Byli to první muži do rodiny, a proto bylo jejich narození náležitě oslavováno.

Po Ilanovi s Joelem se narodil Adam, První i Poslední zároveň; po Adamovi nebyl už nikdo.

Matčiny podprsenky byly z jemné bílé látky, všité do hladkých košilek nebo plátěných korzetů. Ramínka měly z širokého pruhu plátna, z obou stran sevřená krajkou, a zapínání na hladkou stuhu, zářivé vlákno mezi prsy, které matka dokázala vzít do prstů jedné ruky a rozvázat, takže se jí rozmarně zavlnilo kolem boků a po břiše.

Nic z toho, co se dělo pak, nebylo tak jasné a přímé jako proud, který vycházel z jejích prsů.